Tři české uhelné regiony procházejí v důsledku útlumu těžby uhlí procesem Spravedlivé transformace. Miliardy z Evropské komise mají zajistit, aby kraje a hlavně jejich obyvatelstvo touto změnou netrpěly. V největším z nich, a současně od hlavního města nejvzdálenějším, Moravskoslezském kraji sází na nejrůznější technologická centra, vzdělávání budoucích podnikatelů i přeměnu industriálních budov pro kulturní využití. Bude to ale stačit? A hlavně vyřeší to problémy, se kterými se kraj potýká už od devadesátých let?
Kostel sv. Petra z Alkantary na kraji Karviné neznají v Česku jinak než pod názvem Šikmý kostel. Velmi populární románová trilogie nevypráví tolik o historii stavby, která se propadla vlivem důlní činnosti o nějakých 37 metrů a je nachýlená o 7° na jih od svislé přímky, ale spíše o osudech lidí v hornických koloniích ve městě, kde domy praskaly, propadaly se a bortily. Celé staré město pak muselo být postupně v druhé půlce 20. století zbořeno a vystavěno opodál. Paradoxně v blízkosti hojně navštěvovaného symbolického místa dochází k dalšímu konfliktu. Na dohled od chráněné historické památky má na poddolované půdě vyrůst průmyslová zóna.
S návštěvou kostela se pojí i výlet do unikátní průmyslové historie i postindustriální krajiny. Pár kilometrů odsud dosluhuje poslední černouhelný hlubinný důl v Česku. Důl Československé armády ve Stonavě na Karvinsku by měl ukončit těžbu v březnu příštího roku.
Konflikt vizí
Krajina kolem něj viditelně poznamenaná následky těžby. Odkaliště v mrtvé měsíční krajině. Uměle rekultivované zelené plochy s výsadbou stromů v pravidelných liniích protíná rezavé potrubí. Na povrch vystupují i trubky zajišťující únik metanu ze starých štol. Výsypky i odkaliště budou ještě roky čekat na rekultivaci území. Jestli bude smysluplná, je velké otázka. Vznikají tu propadliny naplněné vodou, ze kterých trčí zbytky starých pouličních lamp. Místa, kde dříve žili lidé a kam uhelný průmysl vyvážel nepotřebný, mnohdy toxický materiál, si nyní bere zpět příroda.
Hledáme tu spolu s Janem Lenartem, geologem z Ostravské univerzity a odborníkem na poddolovanou krajinu zbořené domy a zbytky cest bývalé Staré Karviné. Nejen pro čtenáře Šikmého kostela je to unikátní zážitek. Díky procesu spontánní sukcese a faktu, že mnoho ploch leželo ladem, tu vzniklo jedinečné muzeum pod otevřeným nebem.
Hodnotu měnící se krajiny čím dál více vnímají také místní, a to i díky takzvanému Karvinskému moři, tedy jezeru, které vzniklo vlivem důlních poklesů. V teplých měsících se k němu chodí koupat mnoho lidí a přirozeně tak vzniklo místo pro rekreaci i kulturní akce na jeho břehu.
Jan Lenard byl více než sedm let zapojený do mapování území s cílem navrhnout jeho turistické využití. Nejen pro fandy Šikmého kostela, ale i pro místní, kteří tu kdysi bydleli. Vymapovat cyklostezky, turistické trasy, zajímavá místa plná historie. Dnes tvrdí, že vedení kraje chybí jednotná vize toho, co s pohornickou krajinou udělat. Podle zástupců krajské agentury Moravskoslezské investice a development (MSID) je poddolovaná krajina už připravená na výstavbu. Je dobře technicky i silničně zasíťovaná, i když je povrch stále ještě v pohybu.
Unikátnost území tak i díky složitým majetkovým vztahům a z nich vyplývající nemožnosti ochrany proto skončí nejspíš průmyslovým parkem. Území je z hlediska majetkových vztahů rozdrobené. Největšímu vlastníkovi, firmě Asental Land (patřící českému miliardáři Zdeňku Bakalovi), se vyplatí více průmyslová zóna. Krajské vedení vůli ke kompromisu nehledá. Americká developerská společnost Panattoni představila plán rozvoje, jehož cílem je „přilákat špičkové investice“ a „vrátit tisíce pracovních míst“ do Moravskoslezského kraje, kde byla zaměstnanost negativně ovlivněna postupným ukončováním těžby uhlí. Pokud bude tento plán realizován, brzy budou z „Šikmé věže“ vidět prefabrikované haly.
Tyto rozvojové plány však vyvolaly odpor ze strany ochránců přírody a místních obyvatel, kteří nejsou nadšeni z toho, že starý těžební komplex nahradí nové průmyslové budovy. Navíc by stavební projekt mohl být v rozporu s jedním ze strategických projektů spravedlivé transformace, což je rámec politiky EU zaměřený na zmírnění socioekonomických dopadů v oblastech, které jsou nejvíce postiženy přechodem na nízkouhlíkovou ekonomiku. A to právě kvůli možnému ohrožení jednoho ze strategických projektů Spravedlivé transformace, odechovému i pro investory propagačnímu POHO PARKU Gabriela na místě uzavřeného dolu.
Vytěžený kraj už poskytl uhlí monarchii a několika republikám, které existovaly po dobu 20. století. Kdy se do něj konečně bude smysluplně investovat a vracet?
Slavné éra a následný úpadek
Ostrava, hlavní město Moravskoslezského kraje, je známá jako srdce těžkého průmyslu České republiky. Počátky těžby černého uhlí na Ostravsku najdeme už na konci 18. století a jsou spojeny se založením Vítkovických železáren a rozvojem železnice.
Do té doby převážně zemědělskému obyvatelstvu stačilo dřevo z přilehlých beskydských lesů. O nálezu černého uhlí věděli místní řemeslníci mnohem dříve, než se ostravsko-karvinská pánev stala jeho největším producentem v Rakousko-Uhersku a měla tak zásadní vliv na průmyslový rozvoj celé monarchie. Objem těžby po celé 20. století rostl, snížení produktivity nepřinesla ani jedna světová válka.
Těžební zařízení bylo na konci druhé světové války poškozeno. Už začátkem roku 1946 však bylo znárodněno celkem 32 dolů, 9 koksoven, 10 těžebních elektráren, železárny v Třinci a Vítkovicích, zemědělské a lesní podniky a několik dalších průmyslových podniků v regionu. S rostoucími ročními objemy těžby a nedodržováním bezpečnostních předpisů docházelo pravidelně k smrtelným nehodám (např. v roce 1961 zahynulo při požáru v dole Dukla 108 horníků). Od 60. let 20. století objem těžby nadále výrazně rostl. OKR dosáhlo svého ročního maxima v roce 1979 s 24,1 miliony tun vytěženého uhlí. Od roku 1982 objem těžby neustále klesá.
Potřeba koksovatelného černého uhlí do regionu přiváděla mladé muže i celé rodiny, neboť hornická profese nejen že přinášela práci s cejchem hrdosti, ale také vyšší plat než bylo zvykem. Mnozí tu ale skončili za trest. Rostl i těžký průmysl a s ním celá nová města, včetně nové Karviné. A také znečištěné ovzduší. Ještě v 90. letech 20. století je Ostravsko známé svými smogovými situacemi.
Po Sametové revoluci a nástupu demokracie dochází k rychlému útlumu naddimenzované těžby. Stát masivně odškodňoval končíčí horníky a rozjel ve velké rekvalifikační kurzy, ve kterých se pokračuje úspěšně dodnes. Vzdělávání je jedna z klíčových oblastí Spravedlivé transformace uhelných regionů, které se právem dostane více finančních prostředků.
Problémy kraje jsou ale mnohem hlubší. Vzdělaní či rekvalifikovaní lidé z něj masivně odcházejí.
Studentka a mladá novinářka Adéla Gajdicová pocházející ze stejného regionu se pro Seznam Zprávy ptala svých vrstevníků, proč neplánují zůstat ve svém rodném kraji. Jedni narážejí na nedostatečnou kvalitu vzdělání, jiní na nízké platy a málo zajímavých pracovních příležitostí nebo nízkou podporu podnikání. Sociální geograf Ondřej Šlach potvrdil, že polovina všech odcházejících patří do věkové skupiny 19 až 30 let.
Do roku 2080 z něj zmizí třetina ze současných 1,1 milionu obyvatel, a to převážně mladých. Jen za první měsíce letošního roku z kraje zmizelo přes šest a půl tisíce obyvatel, nejčastěji z oblastí Ostrava město a Karviná. Nové obyvatelstvo přinesla pouze uprchlická vlna z Ukrajiny. Obyvatelstvo stárne a bourají se domy, ulice i celé sídliště.
V jádru lokálního sporu o kvalitní podmínky k životu stojí představa o velkém zaměstnavateli, který poskytne tisíce pracovních míst. To si nemyslí jen vedení kraje, ale také starostové obcí, ve kterých se zavíraly doly a kde končí velké průmyslové podniky. Města Karviná a Orlová, se střídají na posledním místě v žebříčku, který měří kvalitu života. A právě kvůli dobrému životu mladí odcházejí.
Vlna privatizací, která následovala po přechodu k demokracii, měla negativní dopad na obce, které již tak čelily obtížím v důsledku úpadku průmyslu. V roce 1990 bylo 43 000 bytových jednotek, které dříve patřily Ostravsko-karvinským dolům (OKD) – největšímu bytovému fondu ve střední Evropě – prodáno českému miliardáři Zdeňku Bakalovi spolu s komerčními objekty, pozemky a rekreačními nemovitostmi.
Ten obyvatelům slíbil, že jim jejich domovy v dohledné době odprodá za přijatelné ceny do osobního vlastnictví. Na základě tohoto slibu si byty začali opravovat. K přeprodeji majitelstvu ale nikdy nedošlo: Zdeněk Bakala byty vyjmul ze společnosti OKD a v roce 2016 je prodal. V roce 2020 tato firma celé portfolio znovu přeprodala, tentokrát švédské firmě Heimstaden. Ta nejen že neustále zvedá ceny nájmu bytů, a tím ovlivňuje ceny za pronájmy v celém regionu, ale nefunguje ani jako dobrý správce, se kterým lze komunikovat. Nejinak je to například v Berlíně nebo v Malmö. V rozhovoru pro české médium PageNotFound si spoluzakladatel iniciativy Stop Heimstaden stěžoval na „pravidelné zvyšování nájemného, krátkodobé smlouvy, špatnou údržbu a nemožnost se kdykoli přímo spojit s někým z firmy.“
Navzdory faktu, že majitelstvo bytů se soudí u Evropského soudu pro lidská práva, Bakala považuje kauzu za uzavřenou. České soudy všechny obviněné, včetně tehdejší politické reprezetace shledal nevinnými. Jeho Bakala Foundation se v regionu stále snaží získat dobré jméno. Například stidendijnímu programy pro talentované studující. Výměnou za ně musí děti nosit vestu s jeho logem. Byty si letos od Heimstadenu za velmi vysoké částky začala odkupovat města zpátky do bytových fondů, i tak je ale společnost největším majitelem bytového fondu v Česku.
Na Ostravsku a v okolí také najdeme velké množství sociálně vyloučených lokalit, v jejich počtu obsazuje druhé místo hned za dalším uhelným krajem, a to Ústeckým. V součtu jde v Moravskoslezském kraji o více než 20 tisíc obyvatel, a to včetně dětí.
Kampaň zaměřená na nespokojenost
Moravskoslezský kraj si vybírá pro svoji kandidaturu i největší politický populista, předseda hnutí ANO (frakce Patrioti v parlamentu EU) a bývalý premiér Andrej Babiš. Předvolebního výzkumy před letošními podzimními volbami jej vidí jako jasného favorita. Tady má dobré volební výsledky z celé republiky, včetně své kandidatura na prezidenta republiky. Proč ale rodák ze sousední země, Slovenska, kandiduje tady? Letos v únoru prohlásil, že má k regionu historicky vztah, protože kraj je to „razovity“. Údajně také zařídil obchvat Frýdku, zachránil těžební firmu OKD po vytunelování Bakalou, miluje Jeseníky, i když lesy zničil ministr v jeho vládě, když zaspal boj s kůrovcem. Pak ale dodal, že potřebuje, aby Moravskoslezský kraj převálcoval Prahu, kde byla v posledních parlamentních volbách účast 70 %, zatímco tady o deset procent nižší. Po Ústeckém kraji tedy přesídlil se svým focením se v místních sportovních dresech sem. Všechny návštěvy kulturních akcí zveřejňuje také na sociálních sítích. Na jeho akce chodí mladší lidé, nejen důchodci. Otevřeně na nich vystupuje nejen proti politice EU, ale také chválí Donalda Trumpa.
Mluví o tom, že kraj je rozkradený a země zkorumpovaná. Minimálně o první části toho prohlášení obyvatelé Moravskoslezského kraje nemusejí pochybovat.
Krajská politická reprezentace prochází jedním skandálem za druhým. Minulý rok byl odsouzený bývalý hejtman Jan Krkoška(v době obvinění ve funkci) za hnutí ANO ve 12 let starém případu uplácení lékařů farmaceutickými firmami. Několik měsíců po něm musel rezignovat náměstek hejtmana Jakub Unucka (tehdy ODS), protože byl ve velké regionální kauze obviněn, že za úplatky ovlivňoval rozdělování veřejných zakázek. Jeho jméno je spojováno právě s projektem EDEN Silesia (více o projektu níže). V kraji aktuálně vládne jeho hnutí ANO s krajně pravicovými stranami; spolu s koalicí SPD, Trikolora a PRO, jejichž politická reprezentace se otevřeně vymezují vůči Green Dealu a další politice Evropské unie, a to včetně podpoře Ukrajiny.
Promarněná šance
Nová identita kraje, který po staletí dodával uhlí nejen celé republice, se ještě nezrodila. Je vůbec možné se od uhlí odstřihnout v hlavách lidí? Stále se pořádají krojované hornické slavnosti, při kterých se mimo jiné vzdává holt kolegům, co zahynuli při důlním neštěstí.
Zmíněný bestseller Šikmý kostel přivedl k příběhům z uhelného kraje tisíce čtenářek a čtenářů, kteří jej nyní jezdí fotit. Navštěvují také prohlídkové okruhy areálu bývalé hutě v Dolních Vítkovicích, který už posloužil hudebním festivalům, běžkařským nebo hasičským závodům a dalším akcím pro menší i větší komunity. Dle plného kalendáře akcí i vyprodaných lístků je jasné, že industriální stavby v nové funkci přitahují pořadatele i návštěvníky. V kulisách zrezivělých potrubí letos vystoupil například Sting. Turistické využití průmyslového dědictví však nelze aplikovat všude a nestačí k zajištění budoucnosti obyvatel Moravskoslezského kraje.
Regionální představitelé, starostové bývalých hornických obcí i soukromí investoři se drží představy o velkém zaměstnavateli, který nabídne tisíce pracovních míst – jak dokládá projekt Panattoni Smart Park v Karviné. Proces Spravedlivé transformace měl být příležitostí nastartovat zelenou tranzici také se zapojením místních obyvatel, aby dekarbonizace průmyslu a další klimatická opatření neměla dopad na ty nejohroženější skupiny obyvatel. Při rychlém pohledu na seznam deseti podpořených projektů ale není jasné, čí potřeby vedení kraje vlastně řeší.
Jedinou skupinou, která má v tomto regionu dobré šance na uplatnění, jsou pracující v IT sektoru, který přináší lidem v regionu nejen nové příležitosti, ale i značně nadprůměrné platy. Jeden ze strategických projektů Spravedlivé transformace, Centrum podnikání, profesních a mezinárodních studií (CEPIS) už nyní motivuje účastníctvo k založení vlastního podnikání, díky penězům to bude možné v nových prostorách. V malých lokálních podnicích a šikovných podnikatelích vidí i vedení kraje největší naději pro transformaci.
Na vzdělávání, i když v pozdějším věku, sází i další strategický projekt. Česko dodnes baví proměna horníků v IT pracovníky z filmového dokumentu Nová šichta, protože ukázala, jak přesně proces rekvalifikace nefunguje. Nicméně s rekvalifikací horníků má region bohaté zkušenosti, jistě dokáže připravit i další odvětví těžkého průmyslu na nový druh práce. Lidé stojící za projektem Trautom pomohli například aktuálně propuštěným zaměstnancům uhelné elektrárny Dětmarovice. V českých médiích ale pořád dominují propuštění horníci jako oběti transformace.
Vizi moderního a inovativního kraje chce podpořit i projekt knihovny Černá kostka, s jejíž stavbou se začalo letos na jaře v centru Ostravy. Tady už se moderní vize kraje sazícího na technologie a budoucnost začíná rozostřovat. Potřeba vědecké knihovna je jasná. Proč ale musí být v budově černé barvy zasazené do vodního příkopy? Jde o symboliku uhlí, od které se krajské vedení chce odstřihnout? V době klimatické krize taková na provoz energeticky náročná stavba vzbuzuje podiv. Odpověď je jednoduchá. Návrh je starý více než 20 let. Kraj jej vytáhl ze šuplíku, když se objevila příležitost. Sedm pater má být naplněných příležitostmi k objevování, jen jak potvrdil při návštěvě ředitel projektu, jen ještě není jasné jakých přesně. Mluví nejasně o malých grantech pro malé, začínající neziskovkové organizace.
To pochopitelně zvedá ze židle ty, kteří nedosáhnou na krajské peníze pro děti, co potřebují nejen objevit svůj potenciál, ale hlavně chodit do školy, aby mohly mít lepší život. „Řekneme chudému dítěti z Karviné, že má jet objevit svůj potenciál do knihovny za skoro dvě miliardy korun (82 milionů Euro) asi do centra Ostravy, kam by jelo hodinu hromadnou dopravou, když doma není ani telefon, ze kterého si zavolá na linku bezpečí? Protože jej rodiče dali do zastavárny, popisuje ostrý životní kontrast kraje Zuzana Klusová, sociální pracovnice a lokální politička (Pirátská strana (frakce v evropském parlamentu Greens/EFA)).
Spolu se spolkem S.O.S. Karviná se snažila bojovat proti dalšímu rozšíření těžby uhlí pod obydlené ulice. Se spolkem Zachraňme Karvinské nádraží se snaží přebudovat místní zavřené nádraží na nízkoprahový volnočasový klub pro děti a mládež, ležícího příhodně na kraji sídliště. Vlak sem totiž už kvůli nestabilnímu podloží pro koleje nejezdí. Z její zkušenosti vyplývá, že fond Spravedlivé transformace pro takto potřebný projekt za několik stovek tisíc korun není nastavený.
Na otázku, proč zůstává v místě, kam novináři jezdí hledat obrázek toho nejhoršího života v Česku odpovídá: „Ale on tu není život horší než kdekoliv jinde. Máme tu rodinu, přátelé, známé. Budujeme komunitní zahradu u nádraží, na Mikuláše jsme zorganizovaly benefiční projížďku a zpívání koled ve vláčku se světýlky. Občas si říkám, že odejdeme, ale stejně zůstáváme,” říká.
Klusová zároveň dodává, že pokud se zeptáme místních, jestli o Spravedlivé transformaci vůbec vědí, nejspíš se začnou smát, protože kde kdo slyšel o tropických sklenících za miliardy, co měly vyrůst na výsypkách a haldách, aby území zatraktivnily. Projekt laboratoří a komerčně využívaných skleníků EDEN Silesia za více než dvě a půl miliardy korun (ekvivalent více než 102 milionů Eur) podle britského vzoru měl zahájit svoji stavbu právě v tomto čtvrtletí. Už loni však bylo jasné, že sen o tropické džungli v Karviné se odkládá právě kvůli neodstatečnému výzkumnému a vzdělávacímu poteciálu, stejně jako kvůli nepřipravenosti projektu. Na peníze ze Spravedlivé transformace tedy nedosáhne. „Rozumíte tomu, že se bavíte o tomhle typu projektu ve městě, kde se bourají vybydlené domy a každý adventní čas je společenská debata na sociálních sítích věnována cukroví, které se krade z balkonu?” ptá se řečnicky Klusová.
Ostrava ale o svůj komunitní prostor také přišla. Nyní se musí hledat nové místo pro malé iniciativy a spolky, které zdarma nabízejí kroužky pro romské děti nebo mateřský klub, věnují se kultuře, vzdělávání v oblasti lidských práv nebo ochrany klimatu kvůli faktu, že ostravský Bauhaus (galerie a komunitní prostor, který se skutečně nacházel v bývalém prostoru hobby marketu) se radnici podařilo uzavřít, plánuje jej zbourat a využít lukrativněji, tedy vyčistit pro investora, případně pro justiční palác. I přes architektonická ocenění a fakt, že místo opravdu žilo. Chyběla jen kvůli města mít svůj komunitní prostor. Nicméně nový, menší nazvaný Placek bude, doufejme, také brzy plnit svůj účet.
Život bude i po uhlí
Občanské spolky, které aktuálně brání výstavbě průmyslové zóny u Šikmého kostela nebo výstavbě Gigafactory v blízkosti Evropsky chráněného území v Dolní Lutyni nevidí smysl v dalších montovnách pro dělníky a dělnice. „O takový typ práce tu zájem není. Je tedy jasné, že sem bude muset investor lákat zahraniční pracovní sílu. Jaké problémy se tím pak řeší? Zastaví nám poslední zelenou plochu v okolí, přičemž ubytování, nemocnice nebo vzdělávací instituce pro ně nepostaví,” vysvětluje Martin Bohoněk ze spolku Zachovejme Poolší, který bojuje proti záměru státu umístit do sousedství největší vesnice v Česku továrnu o rozloze 380 fotbalových hřišť. Pro stát strategický počin, který ale místní jednoznačně v loňském referendu odmítli.
O takzvané nespravedlivé transformaci mluví i obyvatelé ostravské kolonie Bedřiška, kterým už čtrnáct let hrozí vystěhování, bourání finských domků a developerská výstavba v zeleni navzdory dobře fungujícímu sousedství, ochotě si sami opravit nájemní bydlení a jednomu z nejlepších příkladů romského a neromského spolužití v Česku. Z problematické lokality v Ostravě – Mariánských Horách se podařilo vytvořit místo, kde lidé různých kultur a pozadí žijí v harmonii. A to bez pomoci státu nebo formálního vzdělání sociálních pracovníků, čistě sebeorganizací a vzájemné solidaritě. Eva Lehotská, zástupkyně komunity uvedla pro deník Alarm: „Ze všeho nejvíc mě ale štve, že tím nám dávají najevo, že nemá smysl se snažit. Tady se lidé tolik snažili, začali chodit do práce, nikdo tu nemá dluh na nájmu, děti se vzájemně doučují a zlepšily se ve škole a tím, že nás vyhazují z našich domovů, nám dávají najevo, že celá tato snaha celé komunity, všech lidí tady, byla k ničemu.”
Právě poslední zmíněné lokální iniciativy přijely začátkem srpna podpořit stovky členů a členek klimatického hnutí. Těžba uhlí končí a právě díky spolkům jako Limity jsme my je téma klimatické krize v mediálním prostoru stále přítomné. Nicméně mimo upozorňování na nekalé praktiky uhlobaronů nebo chybějící plány dekarbonizace některých podniků, jako například ostravská koksovny, dávají v posledních letech důraz na sociální aspekty spravedlivé transformace uhelných regionů.
Není se čemu divit. Spravedlivá transformace měla být odpovědí na útlum těžby a spalování uhlí v zemi, která dodnes zůstává kotelnou Evropy. Nikdo neměl zůstat pozadu. Zatím to vypadá, že uhelné kraje, které se vytěžily a kterým zůstal nejvyšší podíl vyloučených lokalit, měsíční krajina a korupční kauzy krajských zastupitelů, se transformují velmi složitě. Vize kraje se netvoří s těmi, kteří se o něco snaží, ať už o lepší život pro sebe a své sousedy nebo ty nejchudší. Místní zapojení ve spolcích s vedením kraje a měst spíše bojují. O velké tovární haly už zájem, zdá se, není. Život po uhlí bude. Kdy to bude ale dobrý život pro všechny, je těžké říct.