Finance and Economy

Kate Raworthová: Věnečková ekonomika umožní lidem prosperovat i v 21. století

Jak dospět k ekonomice, která naplní potřeby a přitom nebude ničit život na Zemi? Koncepce britské ekonomky Kate Raworthové patří k nejzajímavějším návrhům současnosti.

Tine Hens: Jak by z hlediska vaší koncepce takzvané „věnečkové“ ekonomiky bylo možné změnit náš ekonomický systém tak, aby naplňoval potřeby všech lidí a přitom se držel v rámci mezí daných naší planetou? [1]

Kate Raworth: Prostě to uděláme. Prosadíme zákony, které je potřeba prosadit a začneme zavádět taková legislativní a politická pravidla, která je potřeba zavést, namísto abychom donekonečna mluvili o tom, proč to nejde. Vezměme si třeba finanční systém. Ten by měl v ideálním případě fungovat v souladu s jediným souborem zákonů, které lidé měnit nemohou – a to jsou přírodní zákony, principy, jimiž se řídí ekosystém planety Země. Klima, kupříkladu, nekontrolujeme. Měníme ho, ale nemáme tu změnu pod kontrolou, nekontrolujeme cyklus vody, uhlíku, kyslíku či dusíku v přírodě. Jejich zákonitosti jsou dané tím, jak naše planeta funguje. Prostě to tak je.

Všechny naše systémy a instituce musíme proto přestavět, změnit jejich strukturu tak, aby byly s přírodními cykly v souladu a současně aby zajišťovaly spravedlivou distribuci statků. Ke změně struktury systémů potřebujeme zákony a regulace. Proto také může být Evropská unie průkopníkem takové zemi – vždyť již dnes určuje základy legislativy osmadvaceti států.

Jaké zákony a regulace jsou podle vás potřeba?

Dovolte mi nejprve vysvětlit, proč jsou vůbec zákony a regulace potřeba. Ve své podstatě jde v ekonomii především o zákony. A nemám na mysli ony takzvané „ekonomické zákony“, které si neoklasičtí ekonomové vymysleli, aby se mohli tvářit, že je ekonomie věda postavená na stejně solidním základě, jako newtonovská fyzika. Zákon nabídky a poptávky, zákon trhu, zákon klesajících výnosů: nic z toho doopravdy neexistuje jako obecný, daný princip, jímž by se fungování ekonomiky řídilo. Jen se tou terminologií vytváří zdání jakoby vědecké exaktnosti.

Ve skutečnosti je ekonomika dynamický systém, který se neustále vyvíjí a tudíž žádné pevné zákonitosti nemá – jen určitou strukturu. V jednadvacátém století musí tato struktura být regenerativní, to znamená, že naše spotřeba energie a zdrojů by měla být organizována způsobem, který nebude narušovat přírodní cykly a ničit život na Zemi, nýbrž bude naopak respektovat meze našeho planetárního ekosystému. Musí být ale také distributivní, čili fungovat tak, aby dynamika trhů nekoncentrovala statky a příjmy v rukou úzké menšiny, jednoho procenta nejbohatších – jak je tomu teď – ale smysluplně je distribuovala mezi všechny lidi.

Takže vrátím-li se k vaší otázce: jak se k takovému uspořádání dostat? Regulací struktury ekonomiky. Neoklasičtí a neoliberální ekonomové se příliš soustředí na cenové mechanismy. Kupříkladu zdanit či jinak zpoplatnit fosilní paliva je určitě dobrý nápad, ale nestačí to. V konečném důsledku je třeba změnit základy dnešního způsobu výroby. Nestačí chtít po firmě, aby se nějak přizpůsobila té či oné dani či jinému cenovému signálu. Ne, je třeba ji přimět, aby přehodnotila samo jádro svého ekonomického modelu.

Kupříkladu rozhodneme-li se, podobně jako to teď udělala Evropská unie, zakázat od roku 2025 jednorázové plasty či igelitové sáčky, jde o jasnou regulaci, která zasáhne samo jádro byznysu s plasty či obaly. Hráčům na trhu tak nebude stačit jen začít jinak počítat náklady – budou muset přepracovat svou nabídku výrobků a reorganizovat dodavatelské řetězce. Zákony a regulace tak v dlouhodobém výhledu dovedou změnit mnohem víc, než pouhé cenové mechanismy. Chceme-li změnit svět, budeme muset změnit zákony. To je podle mě čím dál jasnější.

Evropská komise právě publikovala svou vizi bezemisní ekonomiky pro rok 2050. Představme si, že máme rok 2050. Jak bude vypadat náš ekonomický systém?

A jde o budoucnost, v níž jsme jako lidstvo uspěli, nebo selhali?

Vyberte si.

Mě právě víc zajímá, jaká by vypadala budoucnost, v níž uspějeme. Představme si tedy takový úspěšný scénář pro spokojené jednadvacáté století. Evropská unie se přestane soustředit na nominální ekonomický růst a přejmenuje své Generální ředitelství pro „růst“ (DG Growth, hlavní ekonomický útvar Evropské komise, pozn. překl.) na ředitelství pro „spokojenost“ (DG Thrive). Ekonomové se konečně naučí chápat svět v jeho komplexnosti, začnou ve svých modelech používat nejnovější poznatky z vědy o systémové dynamice a přiznají si, že nic není stabilní. „Pakt stability a růstu“ bude považován za překonaný a bude přepracován v „Pakt odolnosti a spokojenosti“.

Různá oddělení Evropské unie se budou na navrhované politiky zásadně dívat z hlediska toho, zda přispívají k vytváření ekonomické struktury, která bude regenerativní a distributivní. To by mělo být ústřední kritérium: posouvá nás ta či ona konkrétní politika k tomu, abychom dokázali žít a fungovat v souladu s přírodními cykly života na Zemi? Distribuuje ta či ona politika zdroje bohatství způsobem, který přispívá k vytváření spravedlivé a ekologické společnosti? Protože veškeré výzkumy, které máme dnes k dispozici – dokonce i ty z Mezinárodního měnového fondu – potvrzují to, že ve společnosti postižené vysokou mírou nerovnosti ekonomika nevzkvétá a potřeby lidí neuspokojuje.

Představovala bych si také, že bude ředitelství pro ekonomickou spokojenost každoročně podávat zprávu, jak jsme na tom z hlediska mého „věnečkového“ konceptu: nakolik se jednotlivým evropským státům daří zavádět do praxe politiky, které nám umožní vrátit se do mezí daných naším ekosystémem – z hlediska snižování emisí skleníkových plynů, ochrany biodiverzity, obnovy přirozených ekosystémů, omezování ztráty úrodnosti půdy a podobně. Nečekám, že se nám tohle všechno do roku 2050 podaří, ale rozhodně je to směr, jímž je třeba se vydat.

Jak by na opuštění ekonomického růstu a přejmenování ředitelství pro růst na ředitelství pro „spokojenost“ reagovaly finanční trhy?

V první řadě je třeba říci, že aby se něco takového mohlo stát, budeme muset zajistit, že peníze budou opět sloužit potřebám lidí a celé ekonomiky, a nikoli obráceně, jako je tomu dnes. Otázky vlastnictví a financí jsou pro ekonomickou transformaci, kterou tak naléhavě potřebujeme, zásadní. Říkám tomu „velké schisma“.

Obvykle dnes existuje obří propast mezi oficiálně deklarovaným cílem firmy – většina firem chce být obecně prospěšná – a zájmy akcionářů, kteří jsou často jen finančními spekulanty. Jde o rozpor mezi moderním, regenerativním podnikatelským modelem pro jednadvacáté století a starým, extraktivní ekonomickým modelem z minulého století. Jinak řečeno, pokud vaši firmu prostřednictvím velkých akciových trhů kontrolují velké investiční skupiny a fondy, které zajímá jen co nejrychlejší návratnost investic a nikoli význam firmy pro společnost, není možné stát se podnikem, který bude nejen chtít být společensky prospěšný, ale skutečně takový i bude.

Nedávno jsem hovořila s ženou, která pracuje pro jistý investiční fond. „Jsem šéfkou oddělení pro zodpovědné investování,“ říká mi. „Aha. A kdo má na starosti nezodpovědné investování?“ ptám se. „Já,“ opáčí muž stojící vedle mě. Jednoho dne – a doufám, že to bude co nejdříve – toto rozdělení už nebude existovat. A znovu: jde o strukturu těch institucí. Finanční systémy i peníze jako takové jsou struktura – a jisté mocenské zájmy se dnes snaží udržet stávající podobu této struktury, protože představuje zdroj snadného zisku pro privilegovanou menšinu nejbohatších.

Dostat se od růstu ke spokojenosti není jen otázkou změny v terminologii, transformovat bude třeba celý ekonomický systém včetně sociálního zabezpečení. Jak budeme financovat důchody či sociální dávky, když naše ekonomika neporoste?

Mě na téhle námitce vždycky zarazí předpoklad, že sociální zabezpečení představuje vyhozené peníze, takže abychom si jej mohli dovolit, budeme jich vždycky potřebovat víc a víc. To zkrátka a jednoduše není pravda. Sociální zabezpečení je redistributivní mechanismus. Protože je vlastnictví v naší ekonomice tak nerovnoměrně rozložené, nemají ti nejchudší často žádnou možnost obstarat si dostatečný příjem a už vůbec nemají sami přístup ke zdrojům bohatství. Proto příjmy redistribuujeme, abychom toto strukturální selhání naší ekonomiky kompenzovali.

Příjemci sociální podpory ale peníze, které dostávají, neschovávají někam pod matraci: investují je samozřejmě zpět do ekonomiky, aby si mohli zajistit základní životní potřeby jako jídlo, energii, bydlení či dopravu. Ve skutečnosti tedy tyto peníze oživují zdola celou ekonomiku. Představa, že prostředky na sociální zabezpečení kamsi mizí, je ale bohužel zakořeněná. Je to tudíž první věc, kterou je třeba změnit.

Potřebujeme jít ale ještě hlouběji. Proč bychom měli vůbec redistribuovat příjmy, když ekonomika může být distributivní z povahy své struktury? Je třeba umožnit lidem zakládat své vlastní malé a střední podniky, umožnit jim spoluvlastnit podniky, v nichž pracují, prostřednictvím zaměstnaneckých podílů (jako to v Británii dělá John Lewis, ale příkladů podniků spoluvlastněných zaměstnanci je mnoho) či vyrábět si vlastní obnovitelnou energii a zakládat energetická družstva.

Příležitostí vytvářet spravedlivější a současně ekologičtější ekonomiku je víc, než kdy dřív: decentralizované energetické systémy, komunikace na internetu, open-source software. Distributivní struktura ekonomiky může vytvořit takový způsob produkce zboží a služeb, kde sociální zabezpečení už nebudeme tolik potřebovat: je třeba začít „predistribuovat“, místo abychom jen redistribuovali.

A je tu ještě jeden argument, který bych ráda vyvrátila. Zakládá se na takzvaném Okunově zákonu, dalším z údajných „ekonomických zákonů“, který se z dnešního pohledu jeví spíše jako dočasná korelace a pomíjivá dynamika. (Okunův zákon tvrdí, že existuje nepřímá úměra mezi mírou růstu reálného HDP a mírou nezaměstnanosti, pozn. aut.) V průběhu dvacátého století existoval po velmi dlouhou dobu úzký vztah mezi rostoucí ekonomikou a plnou zaměstnaností.

Politici si dodnes myslí, že ekonomika musí růst, aby vznikala pracovní místa, ale ve skutečnosti šlo o dočasnou, pomíjivou dynamiku. V mnoha firmách dnes stoupá podíl peněz, které odcházejí jako dividendy do kapes akcionářů, zatímco mzdy klesají. Kdyby mohl Okun vidět, že dnes máme rostoucí HDP a současně stagnující či klesající mzdy, nejspíš by řekl: „Mýlil jsem se, nešlo o zákon, byla to dočasná funkce ekonomické struktury“.

Skutečně existovala historická situace, kdy z výnosů ekonomického růstu měli prospěch pracující, ale dnes tomu tak není, místo toho máme spekulativní, akcionářský kapitalismus. Podstatná část politiků ve vedoucích funkcích má dnes přes čtyřicet. Dostalo se jim stejného ekonomického vzdělání, které mám já, kde trh byl základem ekonomiky a růst jejím cílem. Zastaralé ekonomické myšlení má bohužel dál vliv.

Není ale tahle idea „po-růstové“ či přímo „nerůstové“ ekonomiky příliš orientovaná na Západ? Je snazší tvrdit, že ekonomika by měla přestat růst, když už máme určitou úroveň bohatství.

Jistě. Sama jsem žila tři roky na Zanzibaru, v Tanzánii. A tam dodnes velká část lidí nemá ani tak základní věci jako dostatek jídla každý den, toaletu či boty. Tito lidé mají samozřejmě také právo na vzdělání, zdravotní péči či mobilitu a mají právo žít s vědomím, že jejich děti budou prospívat. V procesu, který povede k tomu, aby se jim dařilo lépe, lze samozřejmě očekávat, že celkový objem zboží a služeb na tamních trzích naroste. Zdravě fungující trh a kvalitními veřejné služby mohou samozřejmě toto zboží a služby zajistit.

Je třeba zpřístupnit jim technologie, které pozvednou jejich kvalitu života, ulehčí domácnostem, umožní ženám netahat se každý den kilometry a kilometry s nákladem vody či dříví na otop. A naprosto lze očekávat, že jejich ekonomika poroste a bude spotřebovávat víc zdrojů. Přesně proto by měly země z vysokou úrovní příjmů konečně zakletou spirálu růstu opustit a svou spotřebu zdrojů snížit.

Nepřeji si ale, aby jejich ekonomika rostla donekonečna. To je prostě v rámci mezí, daných naší planetou, nemožné. Nic v přírodě neroste donekonečna, jen smrtelná onemocnění. Je jasné, že země jako Zambie, Nepál či Bangladéš zoufale chtějí růst, aby naplnily potřeby svých obyvatel. Ale podíváme-li se na země jako Nizozemsko či Belgie, které mají enormní příjmy a stále chtějí mít jen víc a víc? To jen ilustruje, jak absurdní naše posedlost růstem je: bez ohledu na to, jak bohatá ta která země už je, můžete se vsadit, že její politici věří, že lékem na všechny její problémy je další růst.

Nejde o nic menšího, než projev závislosti – a velmi nebezpečné závislosti. Protože také sociální a ekologické dopady systému, který vyžaduje neustálý růst, jsou samozřejmě rovněž rostoucí. Takový systém degeneruje a vysává všechny ostatní systémy ve svém okolí – včetně těch přírodních a sociálních systémů, které nám umožňují spokojeně žít a prospívat.

Jaká je rozumná šance, že se nám podaří přechod od růstu ke spokojenosti uskutečnit?

Já chci být ale nerozumná – být rozumná dnes znamená být takzvaně „racionální“. „Ale prosím tě, moje milá, buď rozumná, přestaň snít.“ My ale musíme snít, jinak nás vždycky nacpou zpět do krabice toho, co je přijatelné si myslet a říkat. Je na čase se proti tomu vzbouřit a být „nerozumní“. Právě to nám může nejvíc pomoci.

Jde o to změnit paradigma, perspektivu, to jak lidé přemýšlejí a co jsou a nejsou schopní si představit. Ekologická vědkyně Donella Meadowsová, která se věnovala právě systémovým transformacím, napsala: „Proměnit způsob, jímž lidé uvažují, je nejmocnější opěrný bod pro změnu.“ Na úrovni jednotlivce se to může podařit během okamžiku, jako by vám spadla páska z očí a najednou vidíte věci jinak. Změnit celou společnost je ale samozřejmě složitější. Společnosti se změně paradigmatu zuřivě brání – a přesně toho jsme dnes svědky.

Mezinárodní panel pro změny klimatu loni přišel s tím, že na zásadní zlepšení naší politiky v oblasti snižování emisí máme už jen dvanáct let, chceme-li počínající rozvrat klimatu odvrátit. Zbývá nám na úvahy o změně systému ještě čas?

Množství lidí s tímhle argumentem od vydání té zprávy přichází. Reagují, řekla bych, trochu jako srny, paralyzované světlem blížícího se auta, a říkají: „Dochází nám čas, nemůžeme si dovolit přemýšlet o systémových změnách, přestaňme mít přehnané ambice a pojďme pracovat v rámci systému, jaký dnes je“. Myslím si, že je to nebezpečná logika. Jde o způsob myšlení, který paralyzuje lidi zoufalstvím a strachem. Je to ale také taktika, kterou používají ti, kteří žádné změny nechtějí a brání se jim, a hodlají podstatu našich problémů popírat a oddalovat jejich řešení tak dlouho, dokud nebude příliš pozdě.

Nikdy se nedostaneme tak, kam potřebujeme, staneme-li se náhle pragmatiky a přestaneme-li otevřeně usilovat o ekonomiku, která by byla regenerativní a distributivní, přátelská přírodě i lidem, ze své podstaty. Nemůžeme si dovolit chtít nic menšího.

[1] Kate Raworth (2017). Doughnut Economics: Seven Ways to Think Like a 21st-Century Economist. London: Random House Business Books.


Newsletter

Sign up to the newsletter for handpicked highlights of articles, interviews and translations published each month.

Select the language(s) for which you would like to receive notification :

Select the theme(s) for which you would like to receive notification :

Kate Raworthová: Věnečková ekonomika umožní lidem prosperovat i v 21. století

Cookies on our website allow us to deliver better content by enhancing our understanding of what pages are visited. Data from cookies is stored anonymously and only shared with analytics partners in an anonymised form.

Find out more about our use of cookies in our privacy policy.