Během volební kampaně roku 2014 při řadě televizních debat mluvčí švédské Strany zelených (Miljöpartiet), Gustav Fridolin, výstižně mával kusem uhlí, jako by říkal: „Tady vidíte výsledek toho, jak špatně pravice Vattenfall vedla.“ Provozy Vatenfallu v Německu produkují více emisí skleníkových plynů (88,4 milionů tun CO₂ ročně) než celé Švédsko dohromady (50 milionů tun CO₂ ročně). Představují téměř 10 procent německých emisí, tedy polovinu z objemu, o jaký musí země do roku 2020 emise snížit.

Od vstupu do vlády se povedlo švédským zeleným vyjednat větší zapojení státu do řízení podniku, a to díky vyšší účasti v představenstvu firmy a také zákazem rozšiřovat těžební činnost podniku. Avšak vzhledem k majetku Vattenfallu odmítá sociálně-demokratický premiér Stefan Löfven projednat uzavření dolů. Přednost dává tomu, že se prodají, a tak se má problém odstranit – bude na Němcích, aby se s problémem vypořádali sami nebo aby ho vyřešil budoucí vlastník. Premiérovi očividně nejde o ochranu klimatu, ale o zachování image jeho země. Vychází z toho, že se firmě finančně nevede právě nejlépe, a raději by tedy budoucí generace zatížil náklady spojenými s globálním oteplováním, než by po dnešních generacích chtěl, aby zaplatily za deficity způsobené předchozí pravicovou vládou.

Od voleb v září 2014 sociální demokrati ze svých pozic neustoupili. Navzdory maximálnímu úsilí se zeleným dosud nepovedlo své partnery přesvědčit, především kvůli obavám, že by se jim v této záležitosti nepovedlo v parlamentu získat většinu. Pouze levicová strana Vänsterpartiet se jasně vyjádřila pro uzavření dolů, zatímco pravicové strany někdejší koalice se k tomu, že by měly uznat dřívější pochybení, stavějí zdrženlivě.

ZELENÉ VÝSLEDKY

V letech 2014 a 2015 společnost Vattenfall v mainstreamových médiích nijak významně nefigurovala. Miljöpartiet  zkrátka počítala s tím, že celá událost nějak vyšumí, a doufala, že voliči vystoupení Gustava Fridolina s uhlím prostě pustí z hlavy. Na loňském sjezdu  švédští zelení schválili stanovisko, které připomíná, že strana kdysi chtěla uhelné doly raději zavírat, a ne prodávat – neústupnost premiéra v této věci pak zeleným ministrům činí potíže, když chtějí, aby byly hlasy jejich strany vyslyšeny. Jak se ale zdá, někteří se domnívají, že pokud budou mít zelení ve vládě dostatečně dobré výsledky, na záležitost s Vattenfallem se zapomene.

Je třeba podotknout, že objektivně vzato výsledky švédských zelených ve vládě skutečně dobré jsou. Mohli bychom zmínit například chystané ukončení provozu čtyř (z deseti) jaderných reaktorů, nejzelenější rozpočet ve švédských dějinách, zákaz těžby nerostných surovin v Ojnarském lese na ostrově Gotland, nárůst podílu větrné energie ve švédském energetickém mixu ze dvou na deset procent, obrovské investice do udržitelného bydlení, přední roli Švédska při jednáních na Mezinárodní klimatické konferenci v Paříži (COP 21) a tak dále.

Realita je však bohužel neúprosná: i když odvedli spoustu výborné práce a Švédsko aspiruje na to stát se první vyspělou zemí, která dosáhne uhlíkové neutrality, nedokáže to vyvážit 1,2 miliardy tun oxidu uhličitého z uhlí Vattenfallu. Tak zní evidentně závěr, k němuž dospěli členové strany na sjezdu i řada environmentálních spolků. Tato aféra hluboce poškodila image strany. Švédští Přátelé země (Jordens Vänner) nominovali Miljöpartiet na anticenu Greenwash award 2016, Greenpeace stranu otevřeně kritizuje, že se připravila o důvěryhodnost, organizace PUSH Sverige stranu ostře sepsula na sociálních sítích, švédská největší environmentální asociace Naturskyddsföreningen dokonce švédským zeleným poslala varování. Prakticky denně se v celostátních médiích objevují články akademiků, intelektuálů a státních úředníků, jež se ohrazují proti tvrzením zelených ministrů, kteří podle svých slov nemají k dispozici zákonné prostředky, jak situaci řešit.

Stručně řečeno, švédští zelení se ve vztahu ke své voličské základně ocitli ve velice ošemetné pozici, což se odráží i na katastrofálních výsledcích v předvolebních průzkumech. Výsledek strany se pohybuje sotva půl procenta nad požadovanou 4% hranicí a nelze tedy vyloučit možnost, že v příštích parlamentních volbách v roce 2018 by se zelení do sněmovny nemuseli dostat. Slabé výsledky v průzkumech lze vysvětlit i jinými faktory než kauzou Vattenfall, je však nepopiratelné, že aktuální nespokojenost voličské základny představuje reálnou hrozbu.

Problém se ještě více vyhrocuje od okamžiku, kdy Vattenfall 18. dubna požádal vládu o povolení prodat svá uhelná aktiva přibližně za dvě miliardy eur české společnosti EPH. Studie organizace Sandbag Climate Campaign odhalila, že tato společnost, která se vyznačuje komplikovanou daňovou strukturou a do značné míry sídlí v daňových rájích, nemá formálně deklarovaný přístup k environmentálním otázkám a dokonce plánuje důlní aktivity rozšiřovat, což Vattenfall odmítal.

Většina švédské populace se přitom přiklání k uzavření uhelných dolů – a spolu s nimi mnohé neziskové organizace, švédská církev, řada intelektuálů a dokonce i některá hnutí propojená se sociálně-demokratickou stranou. Proč tedy švédští zelení nestojí v čele těchto protestů, jako když například loni aktivně vystupovali proti obnovení vojenských dohod se Saúdskou Arábií? Koaliční partner sociálních demokratů se nechal znejistět. Jedním z důvodů může být, že Miljöpartiet se podvolila tlaku štvavých mediálních kampaní proti několika předním představitelům strany, ztratila sebejistotu a oslabila se její schopnost ovlivňovat veřejnou debatu.

Je pravděpodobné, že část problému vyplývá i z toho, že němečtí Zelení k této záležitosti mlčí. Vzhledem k tomu, že německý sociálně-demokratický vicekancléř Sigmar Gabriel ve švédských médiích jasně uvedl, že se staví proti zavírání dolů, ticho po pěšině ze stany německých Zelených vzbuzuje ve Švédech dojem, že Německo má v této věci jednotný postoj. Blokáda Ende Gelände dokazuje, že tomu tak očividně není, ale absence názoru německých Grünen ve švédských médiích je nepochopitelná. Demonstrace přímo v dolech jsou samozřejmě nezbytné, ale proč nezasáhnout i ve Švédsku, kde rozhodování probíhá? Evropská strana zelených (EGP) se k tomuto tématu začala nedávno vyjadřovat, když na svých stránkách záhy po zasedání Rady v Utrechtu uveřejnila tento poněkud krotký dopis. Kde ale jsou přední postavy evropského ekologického hnutí, když čelíme nejzásadnější klimatické záležitosti v Evropě, proti níž by se zelení mohli přímo postavit? Úkolem Evropské strany zelených by mělo být to, že debatě dodají celoevropský rozměr a připomenou veřejnosti zprávu Mezinárodního panelu pro změny klimatu (IPCC), kde je výslovně uvedeno, že má-li se míra globálního oteplování udržet pod 2°C, musí 80 % zásob fosilních paliv zůstat v zemi. Pokud to nedokáže prosadit ani vláda se šesti zelenými ministry, jak se nám kdy podaří přesvědčit evropské voliče, že environmentalisté drží v ruce klíč k zastavení globálního oteplování?

NAD RÁMEC NÁRODNÍCH ZÁJMŮ

Kauzu Vattenfall je třeba vnímat jako výzvu pro Evropskou stranu zelených (EGP). Možná je na čase, aby se EGP postavila aktivněji k podpoře bilaterální spolupráce mezi jednotlivými členskými organizacemi – v tomto případě mezi německými a švédskými zelenými, ale i obecně  mezi všemi svými členskými stranami. EGP by také mohla hrát roli při zvyšování povědomí o globálním oteplování na celoevropské úrovni. Nemůžeme se spokojit s tím, že každá národní strana bude pracovat jen na národních cílech: potřebujeme evropskou spolupráci. Nemůžeme stále obviňovat evropské instituce, že toho dělají příliš málo a příliš pozdě, když si sami nejsme schopní navzájem vypomáhat – především v situaci, kdy je v sázce klima i naše kolektivní reputace. Je nespravedlivé nechat švédské zelené v této bitvě samotné, když se dotýká nás všech.

Zájem Evropských zelených v kauze Vattenfall je ještě palčivější ve světle dalšího a srovnatelně třaskavého případu. Zisk Vatenfallu údajně nepříznivě ovlivnilo oznámení německé vlády, že postupně upustí od jaderné energie a naplánuje uzavření jaderných elektráren. Vatenfall tehdy využil bilaterálních dohod mezi Švédskem a Německem a zahájil s Německem řízení o náhrady ve výši 4,7 miliard eur. Proces se nekoná jen u německých soudů, ale i u rozhodčího soudu Světové obchodní organizace (WTO). Vzhledem k tomu, že řízení probíhá za zavřenými dveřmi, německý parlament nemá přístup ke spisům a nemůže se ujistit, že vláda dělá vše proto, aby uhájila zájmy státu. Je hluboce znepokojivé, že společnost vlastněná a vedená evropskou vládou žene jiný evropský stát k soudu za demokratické rozhodnutí. V tomto směru by měli všichni Evropané angažovaní v environmentálních otázkách vznést námitky. Naše kritické pozice vůči rozhodčím soudům plánovaným ohledně dohod CETA a TTIP by zcela zdiskreditovalo, kdyby zelení ministři jednali na základě verdiktů, které ohrožují německou energetickou transformaci.

Vattenfall se buď může stát symbolem selhání spolupráce a vzájemné pomoci evropských environmentalistů, nebo by naopak mohl být dokladem toho, že společný postup přispívá k příznivým ekologickým změnám, o něž Švédové i Němci ve svých zemích usilují.