Investigace dokázala, že ze Společné zemědělské politiky jsou mimo jiné dotovány farmy, které významně znečišťují prostředí čpavkem a umožňuje se jim tak v jejich škodlivém provozu pokračovat. Ukázala také, že data shromažďovaná Evropskou agenturou pro životní prostředí ohledně emisí čpavku jsou neúplná a nekonzistentní. Její závěry jsou obzvlášť zajímavé proto, že Evropská unie v současnosti pracuje na reformě Společné zemědělské politiky, jejíž návrh právě projednávají výbory Evropského parlamentu.

Už během minulé reformy v roce 2013 se hovořilo o zavádění takzvaných „ozeleňujících opatření“, jež se prezentovala jako bezmála revoluční a měla zajistit, že se z veřejných prostředků nebudou podporovat ekologicky škodlivé zemědělské praktiky. Výsledky investigace týkající se emisí čpavku dokazují, že šlo jen o zástěrku umožňující pokračování škodlivé praxe – že reforma selhala, ostatně nyní uznává i Evropská komise.

Teprve se ukáže, zda bude její dnes projednávaný návrh reformy v něčem odlišný a promítne se do konkrétních zlepšení v oblasti ochrany životního prostředí a klimatu. Anebo zde půjde jen o další prázdný příslib.

Když se znečišťovatelům platí

Šetření využilo databázi znečišťujících látek Evropské agentury pro životní prostředí (E-PRTR) – která sleduje emise škodlivých látek ze znečišťujících průmyslových provozů, včetně průmyslových velkochovů – a zaměřilo se na data shromážděná ve Francii, Dánsku, Belgii, Nizozemí, Itálii, Německu, Rakousku a Polsku. Hranice pro zařazení do této databáze – a tudíž také kritérium, které novináři využili pro výběr sledovaných zemědělských podniků – činí emise v objemu alespoň deseti tun čpavku ročně.

Analyzovalo se tudíž zhruba 2300 hospodářství v osmi evropských zemích, která toto kritérium splnila a byla v databázi uvedena. Ukázalo se, že víc než polovina takovýchto zemědělských podniků obdržela dotace z fondů Společné zemědělské politiky. Dohromady dostaly v roce 2016, posledním roce pro nějž byla v době zpracování analýzy dostupná data, 104 milionů eur.

Společná zemědělská politika tvoří vůbec největší položku v rozpočtu Evropské unie. Představuje přibližně čtyřicet procent všech rozdělovaných prostředků – zhruba 59 miliard eur – a jejím smyslem je poskytovat finanční podporu evropským zemědělcům.

V roce 2016 Evropský účetní dvůr varoval, že „[Evropská] komise si v současnosti nemůže být jista, zda tento systém přispívá k udržitelnějšímu a ekologicky příznivějšímu zemědělství.“ Obavy auditorů jen podtrhují dlouhou historii stížností úřadů ochrany životního prostředí a občanských organizací ohledně nedostatku ekologických přínosů, které ze Společné zemědělské politiky plynou.

V reakci na kritiku ekologických dopadů Společné zemědělské politiky přišla v roce 2013 reforma mechanismu s takzvanými „ozeleňujícími“ opatřeními. Výsledky investigace ale dokazují, že ani poslední reforma nezabránila tomu, aby dotace dostávaly i některé z vůbec nejhůře znečišťujících zemědělských podniků.

Problém jménem čpavek

V Evropské unii je zemědělský sektor hlavním producentem čpavku – v roce 2015 byl zdrojem 94 % jeho celkových emisí. Zemědělci používají hnůj, bohatý na dusík, k hnojení půdy. Když ovšem do životního prostředí vypustíme dusík, čpavek je přirozeně jedním z vedlejších produktů.

Čpavek způsobuje problémy zemědělcům, zvířatům i sousedícím komunitám: je-li do atmosféry vypuštěn v plynné formě, zhoršuje dopady znečištění mikročásticemi polétavého prachu (tak zvané PM 2,5) a přispívá k chorobám dýchacích cest. Jeho pronikavý zápach může také obtěžovat lidi žijící v sousedství. Vysoké koncentrace čpavku mohou nakonec vést také k zhoršení kvality vody a půdy.

Podle Nařízení 166/2006, které databázi znečišťujících látek Evropské agentury pro životní prostředí E-PRTR zřídilo, musí své emise čpavku hlásit jen prasečí a drůbeží farmy, které vypouštějí alespoň deset tun čpavku ročně, což je množství odpovídající chovu zhruba dvou tisíc vepřů, čtyřiceti tisíc kuřat či sedmi set padesáti prasnic. Jakkoli čpavek produkují i velkochovy dobytka a ovcí, ty podle regulací své emise Evropské agentuře pro životní prostředí hlásit nemusí a nejsou tudíž v databázi E-PRTR k dispozici. A pokud jeden velkochov chová jak prasata, tak dobytek, je při výpočtu ročních emisí brána do úvahy výhradně produkce čpavku z chovu prasat.

Výpočet navíc není založen na soustavném měření všech emisí čpavku, které daný zemědělský provoz vypouští. Úřady namísto toho spoléhají na odhad toho, kolik čpavku mohou potenciálně vyprodukovat zvířata, jež jsou na tom kterém místě chována.

Odhady se řídí principy, stanovenými nejprve v směrnicí o Integrované prevenci a omezování znečištění a později ve směrnici pro průmyslové emise. Všechny velkochovy, které čítají alespoň čtyřicet tisíc kuřat, dva tisíce vepřů či sedm set padesát chovných prasnic, spadají pod směrnici o Integrované prevenci a omezování znečištění, a musí tudíž hlásit své emise úřadům.

Bohužel, jak dokazuje investigace zpracovaná pro Greenpeace, v oblasti existuje tolik „protichůdných regulatorních požadavků a nevyjasněných úředních kompetencí, že shromažďování jasných, porovnatelných a ověřitelných dat o množství znečištění je nemožné“. Nekonzistentnost hlášených dat nicméně není jediným problémem, který účinné monitorování emisí čpavku ztěžuje.

Kdo ví, odkud to pochází?

Například v Belgii si musí chovatel, na jehož provoz se vztahují pravidla vyplývající ze směrnice o Integrované prevenci a omezování znečištění, požádat o speciální povolení. Vydávají je regionální úřady – ochrana životního prostředí je totiž v Belgii regionální kompetencí – na základě procesu, do nějž vstupuje chovatel, nezávislý auditor, různé další úřady, město, na jehož území má provoz být umístěn, další obce, mohou-li být chovem nějak zasaženy (ať už zvýšeným dopravním provozem či pachem) a také místní občané.

Jakmile je ovšem jednou povolení uděleno, zakládají úřady odhady o dopadech chovu na životní prostředí již výhradně na informacích, které dostanou od chovatele samého – a ten pochopitelně „nemá žádný zájem na tom, aby úřadům hlásil, jaké množství zvířat se v chovu ve skutečnosti nachází, či že se rozšířil nad limity vyplývající z evropských regulací,“ dodává zpráva Greenpeace.

Ve Valonsku, na jihu Belgie, může inspekce životního prostředí – spadající pod regionální vládu – provádět namátkové kontroly množství hnoje, který je v chovech skladován či rozprašován na polích – nemůže ale kontrolovat množství čpavku, unikající přímo z chlévů či stájí. A změřit emise čpavku, jakmile plyn opustí velkochov, je prakticky nemožné – obzvlášť v oblastech, kde je poblíž sebe umístěno hned několik velkochovů a na pouhých několika čtverečních kilometrech se tak tísní tisíce prasat. Jak to vyjádřil jeden belgický úředník: „Když najdu ve vzduchu molekulu čpavku, jak mám vědět, odkud pochází?“

V posledních letech si stále větší počet chovů pořizuje čističky vzduchu, které mají zajistit, že čpavek nebude vypuštěn do okolního prostředí, nýbrž odfiltrován přímo v budovách, kde jsou zvířata držena. To se pak bere do úvahy také při výpočtech emisí čpavku – a spoléhá se na to, že provozy vybavené takovým zařízením vypouštějí méně čpavku, než ty ostatní. Není ale jasné, zda úřady vůbec kontrolují, že tato zařízení pracují tak, jak by měla.

Chovatelé obcházejí pravidla

Investigace rovněž poukazuje na některé strategie chovatelů, kteří zneužívají různých kliček v legislativě, aby se povinnosti hlásit znečištění mohli vyhnout – a dál dostávat evropské dotace. V mnoha případech jsou velkochovy organizovány tak, aby zůstaly pod „radarem“ databáze znečišťujících látek Evropské agentury pro životní prostředí E-PRTR a deklarují, že vypouštějí méně, než činí příslušná hranice deseti tun čpavku za rok. Trik spočívá ve struktuře podniků.

Je třeba si uvědomit, že mnohé „zemědělské podniky“ v databázi ve skutečnosti nejsou konkrétní hospodářské jednotky, nýbrž celé soustavy různých zařízení, která se sice nacházejí na různých místech a často i velmi daleko od sebe, spadají ale pod tutéž společnost. Podíváme-li se opět do Belgie, v roce 2015 bylo do databáze E-PRTR zařazeno čtyřiašedesát „podniků“.

Analýza dat a vlastnických struktur ovšem ukazuje, že množství chovatelů se povinnosti hlásit své emise vyhnulo právě skrze mezeru v pravidlech a účelové rozdělení svých provozů. V jednom případě tak například podnik vypouštěl celkem osmdesát tun čpavku – tedy osminásobek hranice, za níž je třeba emise hlásit – ale z pěti různých podniků, patřících ovšem nakonec téže mateřské společnosti. Některé z nich se tak povinnosti vyhnuly.

„Firmy se mohou chovat způsobem, který by jinak vedl k povinnosti hlásit emise, nejsou-li jejich dceřiné podniky považovány za součást stejné jednotky,“ poznamenávají autoři zprávy Greenpeace. „Rozdělí-li se aktivity firmy do menších dceřiných podniků, z nichž každý sám o sobě neznečišťuje více, než činní hranice, znečištění zůstává zdánlivě na úrovni jednotlivých podniků, které tudíž nevyžadují žádné zvláštní povolení od úřadů ochrany životního prostředí, zatímco mateřská společnost inkasuje dotace ze Společné zemědělské politiky. Jinak řečeno, daňoví poplatníci svými penězi nejprve přispívají na rozvoj obřích průmyslových velkochovů, a pak musí ještě hradit náklady na řešení znečištění, které tyto společnosti vytvářejí,“ píše se ve studii.

Většina emisí čpavku tudíž v databázi znečišťujících látek Evropské agentury pro životní prostředí E-PRTR vůbec není vidět. Evropské zákony od členských států vyžadují, aby každý rok hlásily, kolik čpavku bylo u nich celkem vypuštěno; jde o povinné hlášení emisí podle směrnice o národních emisních stropech. Podle Eurostatu vyprodukoval belgický zemědělský sektor v roce 2015 dohromady šedesát tisíc tun čpavku.

Belgické zemědělské podniky ovšem v rámci databáze E-PRTR ohlásily Agentuře pro životní prostředí jen 1312 tun čpavku – pouhá dvě procenta emisí evidovaných Eurostatem. A stejný problém je i s jednotlivými podniky: jak bylo uvedeno, v Belgii své emise hlásilo 64 firem. Podle statistik belgické federální vlády přitom v Belgii v roce 2016 působilo dohromady 36 888 zemědělských podniků – z toho 4528 chovů prasat a 2107 chovů kuřat.

(Poznámka překladatele: Přestože České republice se investigace nevěnovala, také u nás jsou emise čpavku nemalé – za rok 2016 činily podle Eurostatu celých 67 000 tun, z toho 95 % z intenzivního chovu drůbeže a prasat. Z toho je v databázi E-PRTR evidováno pouhých 6006 tun, pocházejících z 211 zemědělských provozů.)

Úřady utajují data

Práce s daty z E-PRTR je přitom obtížná: jména čtyřiašedesáti podniků, které v roce 2015 vypustily víc než deset tun čpavku, byla tajná, stejně v případě informací o emisích z minulých let. Úřady tvrdí, že je tomu tak z důvodů „ochrany soukromí“, protože belgické zemědělské podniky jsou často v rodinném vlastnictví.

Jak tomu nicméně bylo v případě zmiňovaného podniku s pěti dceřinými firmami, rodinné podniky často operují na různých místech, spadajících pod různé obce. Zpráva Greenpeace uvádí: „Jeden rodinný chov hospodářských zvířat může být často registrován jako několik menších zemědělských podniků, z nichž každý je vlastněn jiným členem rodiny. Korporace často jednotlivé podniky registrují jako dceřiné.“ A nevíme-li, kdo je vlastníkem, je nemožné zjistit, kolik čpavku daný zemědělský podnik vypouští.

V případě Belgie se podařilo některé relevantní podniky identifikovat navzdory utajení jejich jmen, protože se v databázi zveřejňují alespoň jejich geografická umístnění. Investigace odhalila, že data publikovaná on-line Evropskou agenturou pro životní prostředí jsou neúplná a je obtížné je interpretovat, přestože se agentura hlásí k cílí „poskytovat snadno dostupná klíčování data o životním prostředí“.

Rozhodnutí tajit některé klíčové informace je navíc v rozporu s oficiálním cílem Evropské unie poskytovat občanům transparentní informace o stavu životního prostředí. Data nemohou být přístupná, nejsou-li současně transparentní. Mají-li být informace o životním prostředí dostupné všem, musí se úřady začít chovat jinak.

Investigace nejen dokazuje, že z prostředků Společné zemědělské politiky jsou nyní financovány některý z nejšpinavějších průmyslových velkochovů, nýbrž upozorňuje také na skutečnost, že dopady chovu hospodářských zvířat na zdraví a životní prostředí nejsou ani důsledně monitorovány ani vyhodnocovány. Veřejné peníze by neměly být využívány k tomu, aby se z nich odměňovali nejhorší znečišťovatelé, ale k podpoře zemědělství, které bude k přírodě ohleduplné. Má-li taková změna nastat, musí nadcházející reforma Společné zemědělské politiky vycházet z přesných a aktuálních dat.

Greenpeace proto vyzvalo instituce Evropské unie i členské státy, aby přijaly celou řadu opatření, sahajících od založení funkční databáze emisí čpavku přes snižování počtu zvířat chovaných na jednom místě až po podporu extenzivních způsobů hospodaření, založených na volných chovech na venkovních pastvinách. Greenpeace rovněž tlačí na to, aby byla důsledně vymáhána směrnice o dusičnanech, která podporuje technologie takového nakládání s hnojem, jež emise čpavku minimalizují.

A lobuje také za to, aby Evropská unie i členské státy zajistily, že všechny zemědělské podniky budou mít evidenci kompletní „bilance živin“, jež bude zaznamenávat, kolik látek v podobě krmiv, hnoje či dalších substancí do chovu vstupuje a kolik jej opouští. Cílem musí být, aby dotace z Společné zemědělské politiky byly zcela transparentní a záznamy o nich přístupné veřejnosti všech členských států.