Když se stranám zelených v roce 2018 překvapivě dobře zadařilo ve volbách v Belgii, Lucembursku a Německu, hovořilo se o „zelené vlně naděje“. Zdálo se, že zelené strany uspěly i díky tomu, že se držely svých hodnot — například se staly hlasem mnoha Evropanů, kteří si přejí vstřícnou migrační politiku.

Přestože tato zelená vlna obstála i v evropských volbách v roce 2019, následně převládly narativy pravicových populistů, zdůrazňující témata bezpečnosti a migrace. O pět let později jsou v mnoha zemích Evropské unie ve vládě krajně pravicové strany, v jiných jejich rétorika dominuje politické debatě a zelená politika vyvolává rostoucí odpor.

Pokud chtějí zelené strany nastolovat agendu pro volby do Evropského parlamentu letos v červnu, nemohou pouze reagovat na události a oponenty a kopírovat přitom pravicové narativy strachu a obviňování. Nová zelená vlna naděje je možná pouze tehdy, pokud za ní budou stát nové hlasy, hodnoty a vize.

Workshopy o naději se stovkami levicových aktivistů z celé Evropy, které pořádala na svém letním táboře v červenci 2023 Federace mladých evropských zelených (FYEG), ukázaly, že většina z nich si přeje v politice více příběhů založených na empatii, naší odpovědnosti při vzájemné péči a sdílené lidskosti. Co chybí, jsou prostředky, jak tato vyprávění uvést v život.

Naděje v temných časech

V dnešní době plné nejistoty je strach jako osobní emoce normální, instinktivní reakcí. V politice ovšem strach jako emoce může způsobit, že voliči budou ještě více tíhnout k rozdělujícímu pohledu na svět a hledání obětních beránků.

V zeleném aktivismu i levicové politice obecně jsme často vystaveni používat sdělení založená na strachu jako prostředek ke zvýšení povědomí o nějakých hrozbách. Vědecké poznatky o tom, jak funguje lidský mozek, nás ovšem učí, že strach je biologicky určen k tomu, aby nám umožnil bránit se bezprostřednímu fyzickému nebezpečí. K reakcím na systémová, existenční rizika je méně vhodný.

Z hlediska potřeb zelené politiky, která vyžaduje hluboké změny v chování a postojích, sdělení založená na strachu aktivují nesprávnou část mozku. Strach vyvolává v našem těle biologickou reakci — způsobuje například uvolnění stresových hormonů, jako je kortizol, nebo zvýšení srdeční frekvence, což nás připravuje na bezprostřední fyzické nebezpečí.

Zároveň se tím vypínají části našeho mozku, které jsou spojené s reflexivním myšlením a empatií, což nás vede k upřednostňování vlastních zájmů před soucitným, dlouhodobým myšlením ve společném zájmu. Přesně takové myšlení je přitom nezbytné pro vytváření smysluplné politiky například v oblasti ochrany klimatu.

Zelené strany by proto měly pěstovat spíše ty politické emoce, které zvýší pravděpodobnost podpory jejich cílů a jejich uskutečňování. Emoce založené na strachu, jako je hněv a znechucení, jsou trochu jako fosilní paliva: mohou nám dát krátkodobý příval energie, ale jejich znečišťující vedlejší důsledky zůstanou v našem politickém ekosystému ještě dlouho poté, co je spotřebujeme.

A protože lidé jsou vybaveni zrcadlovými neurony, které replikují pocity, jež vidíme u ostatních, hněv jedné části společnosti zákonitě vyvolává hněv i u ostatních.

Strach je pro demokratickou společnost toxickou emocí.

Filosofka Martha Nussbaumová v této souvislosti tvrdí, že strach je pro demokratickou společnost toxickou emocí. Demokratická společnost totiž vyžaduje vzájemnou důvěru, která umožňuje spolupráci. Autoritáři chtějí mít lidi vystrašené a rozdělené právě proto, aby jim mohli snáze vládnout a koncentrovat neomezenou moc.

Naděje, píše Nussbaumová, je emoce, která z nás přetéká směrem ven, zatímco strach nás nutí se od ostatních stahovat do sebe. Právě v dobách nejistoty jsou zapotřebí politická hnutí, která budou pěstovat odolnost a solidaritu, díky níž budou lidé držet pospolu, místo aby se od sebe vzdalovali.

Naděje nabízí alternativy

Naděje stojí na myšlence, že zítřek může být lepší než dnešek, pokud se o to lidé společně zasadí. Na rozdíl od optimismu a pozitivity, které by se uprostřed krize mohly jevit jako falešné nebo otravné, v sobě naděje zahrnuje strategické zaměření na to, jak temnými časy projít společně a dosáhnout potřebných změn.

Naděje je mezi „pozitivními“ emocemi výjimečná také tím, že ji jako lidé aktivujeme právě proto, abychom zvládli těžké životní okamžiky. Je zdrojem odolnosti, která nám umožňuje zachovat klid, rozvahu a odhodlání, abychom mohli lépe reagovat na zkoušky, jimž jsme vystaveni.

Bez jasné výzvy k akci mohou naléhavé zprávy o trudných poměrech vyvolat sklíčenost, zoufalství a únavu ze soucitu. Lidé musí vidět, že změna je možná. Proto jsou poselství jako „Yes, We Can“ Barracka Obamy nebo „Wir schaffen das“ Angely Merkelové důležitým zdrojem politické angažovanosti.

Pouze pokud lidé věří, že „to má cenu“, je pravděpodobné, že si vyhrnou rukávy a podpoří odvážnou politiku, jako je třeba přijímání nově příchozích nebo transformace městského prostoru.

Pouze pokud lidé věří, že „to má cenu“, je pravděpodobné, že si vyhrnou rukávy a podpoří odvážnou politiku, jako je třeba přijímání nově příchozích nebo transformace městského prostoru.

Když Alexandria Ocasio-Cortezová a další američtí demokraté představovali program Zelené nové dohody (Green New Deal), zveřejnili při té příležitosti také video „Poselství z budoucnosti“. To se jakoby zpětně ohlíží za zaváděním navrhovaných politických opatření, a ukazuje přitom, jak by po nich společnost vypadala, a jakou roli by při jejich uskutečňování hráli obyčejní lidé.

Video končí poselstvím „můžeme být tím, co máme odvahu vidět“ — to je další politické ponaučení z vědeckého zkoumání lidského mozku, které se běžně využívá v oblasti sportu.

Ocasio-Cortezová tak představila alternativní, nadějnou vizi budoucnosti. O něco podobného se snaží solarpunk — umělecké hnutí, které si představuje budoucnost, v níž lidstvo žije v souladu s přírodou, jako protiklad k dystopickému kyberpunku.

Zelená politika by se měla chtít připodobnit právě vizím solarpunku, protože lidé mají prediktivní mozky: potřebují si něco představit, aby toho pak chtěli dosáhnout. Evropská politika přitom v současnosti nabízí jen málo důvodů k naději.

Odvážnější politika inspirovaná solarpunkem by nabízela vize lepší budoucnosti, pro kterou stojí za to jít k volbám a občansky se angažovat. V únoru 2023 například německá strana Zelených ve volební kampani ukázala občanům Berlína, jak by její dopravní politika změnila jejich okolí: více stromů, více cyklostezek a pěších zón — ale především více sousedských vztahů.

Takové jednoduché cvičení by měly strany Zelených opakovat na evropské úrovni: jak by vypadala naše společnost s větší svobodou pohybu, důslednou reakcí na klimatickou krizi a větší rovností a rasovou spravedlností?

V USA byla Zelená nová dohoda úspěšným příkladem toho, jak může vypadat posun takzvaného Overtonova okna — rámce toho, co je v politice považováno za reálné. Jádrem konceptu Overtonova okna je idea, že radikální myšlenky se mohou dostat do hlavního proudu, pokud o nich dostatečné množství lidí začne mluvit.

Zelená nová dohoda získala příznivce a rozzuřila odpůrce, takže o ní obě strany dál mluvily. Myšlenka se stala natolik významnou, že následně inspirovala Zelenou dohodu Evropské unie.

Poučení pro letošní volby do Evropského parlamentu je jasné: pokud zelené strany chtějí dostat své nápady do středu politické debaty, musí o nich mluvit. Místo aby se snažily zvýšit svou věrohodnost přejímáním témat z mainstreamu a naskakováním na diskuse o migraci nebo zahraniční politice, měly by akcentovat své ústřední zelené a levicové hodnoty.

Naděje je radikální

Klíčem k vyvolání nové zelené vlny je tedy odvážné prosazování levicových hodnot v jakékoli oblasti: od migrace po klimatickou spravedlnost, od podpory Ukrajiny po boj proti islamofobii a antisemitismu. Radikální krajní pravici, která v politické debatě vyzdvihuje ta nejkontroverznější a nejrozporuplnější témata vyvolávající strach, může v boji o pozornost konkurovat jen zelený program, který bude radikální.

Abychom změnili dominantní politický narativ, musíme měnit to, co je v politice považováno za  rozumné — a nepřizpůsobovat svá slova tomu, co zrovna hlásají novinové titulky. Přední levicová expertka na komunikaci Anat Shenkerová-Osoriová politikům a političkám zdůrazňuje, aby se jasně hlásili ke svým hodnotám a přesvědčením: „Dobrá komunikace neznamená říct to, co je populární, ale dělat populárním to, co je třeba říct.“

Smyslem dobré politické komunikace je zvýšit pravděpodobnost, že se lidé postaví za vaše hodnoty — ne jen přesvědčivě obhajovat určitou aktuální politiku. Kognitivní lingvista George Lakoff říká, že levicoví voliči obvykle sdílí světonázor „pečujícího rodiče“, který je postaven na empatii, starostlivosti a naději.

Nadace Common Cause (Společná věc) zase zdůrazňuje, že zelené strany sdílejí společný soubor soucitných hodnot s rozmanitými hnutími za sociální spravedlnost. Pokud posílí hodnoty, na nichž stojí požadavky, jako je manželství pro všechny, může to prospět jak stranám, tak s nimi spřízněným hnutím.

Zelené strany by tedy měly svůj program obhajovat s odkazem na „vnitřní“ lidské hodnoty, jako je sociální spravedlnost, spojení s přírodou a péče o druhé, a musí se vyhnout pokušení předkládat pouze racionální, účelové argumenty, které se odvolávají na „vnější“ hodnoty typu bezpečnost a bohatství, tedy například argumenty založené na ekonomických nebo bezpečnostních dopadech změny klimatu.

Podobně je třeba vyzývat k humánní migrační politice prostě kvůli péči o druhé lidi, a ne kvůli ekonomickým argumentům, jako je poptávka po zahraniční pracovní síle na evropských trzích práce.

Vyprávění založená na vnitřních hodnotách mohou Evropany přesvědčit, že v nadcházejících evropských volbách by měla převážit empatie, naše odpovědnost starat se jeden o druhého a sdílená lidskost. Pandemie Covid-19 ukázala, jak důležité jsou pro naše přežití spolupráce, instituce podporující mezinárodní solidaritu a politika založená na péči, vzájemném respektu a sdílené lidskosti.

Zelené strany musí usilovat o to, aby byly stejně suverénní a efektivní v používání sdělení založených na „vnitřních“ hodnotách, jako jsou populisté, když používají sociální média k šíření strachu a „vnějších“ hodnot sobeckého sebezájmu.

Metodou fokusních skupin bylo před volbami do Evropského parlamentu v roce 2019 zjištěno, že jednoduché pojmy jako empatie, péče a společenství u Evropanů stále silně rezonují a dobře popisují to, co si občané přejí, když mluví o budoucnosti svých společností.

Na našich komunikačních seminářích o naději aktivisté z různých tematických oblastí i zemí instinktivně vyjadřují tytéž vnitřní hodnoty, ale jen zřídka je používají ve svých každodenních sděleních. Pokud však sdělení neustále neopakujete, nemáte šanci dostat jej do politického mainstreamu.

Zelené strany musí jednat z přesvědčení, že většina Evropanů sdílí jejich hodnoty, a mít odvahu držet se politického slovníku, který je odráží. Slova jako péče, empatie a láska působí v politickém prostoru těžkopádně a nesourodě, ale pokud jsou používána správně, mají moc změnit způsob, jímž lidé politicky uvažují.

Politici jako Barack Obama, novozélandská Jacinda Ardernová, turecký Ekrem İmamoğlu, slovenská Zuzana Čaputová a nejnověji český Petr Pavel znovu a znovu dokazují, že voliči odměňují ty, kdo v nich vidí dobro. Jinak řečeno, jak píše Lakoff ve své knize, „voliče zajímá v první řadě morální perspektiva a až v druhé řadě konkrétní detaily politiky“.

Aby se zeleným stranám dařilo, musí se zaměřit na prostý, ale náročný úkol formulovat základní morální hodnoty, na nichž teprve stojí praktické cíle jejich politiky. Mladí zelení, kteří tato cvičení prováděli na loňském letním táboře FYEG, dospěli ke sdílenému souboru vnitřních hodnotových přesvědčení, jako je víra ve společenství, pospolitost a harmonii s přírodou.

Tyto myšlenky se nyní FYEG snaží uvést do praxe ve svých kampaních zaměřených na migraci, mír a bezpečnost, v nichž zdůrazňují, že budoucnost máme pod kontrolou a můžeme ji sami utvářet.

Naděje znamená jednat

Abychom v lidech probudili politickou naději, musíme jim nabídnout prostředky ke tvořivému jednání. Naděje je sval, který musí být procvičován prostřednictvím činnosti, která uvádí hodnoty do žité každodenní praxe a dává lidem pocit kontroly nad vlastním osudem.

Má-li zelený politický aktivismus oslovit více lidí, měl by pracovat s lidskou touhou po spojení a sounáležitosti. To znamená využít také potenciál aktivit, které se nemusí jevit jako tradiční formy politického jednání.

Řada výzkumů například ukazuje, že pobyt v přírodě pomáhá zvládat stres a může být vhodný i pro zvládání politického strachu. Činnosti, jako je pobyt v lese, uvádějí lidský mozek do stavu, kdy je odolný vůči stresu a otevřený soucitnému a hloubavému myšlení — také proto, že spouštějí uvolňování oxytocinu, hormonu spojeného s láskou a soucitem.

Mohou také pomoci aktivovat mnoho vnitřních hodnot, které se navzájem posilují. Spojení s přírodou může například posílit naše odhodlání prosazovat hodnoty sociální spravedlnosti.

Úspěch britského kolektivu pozorovatelů ptáků Flock Together, sdružujícího lidi jiné než bílé barvy pleti, ilustruje, že má-li mít dobré politické jednání trvalý účinek, musí zasahovat do každodenního života a dávat lidem pocit sounáležitosti a schopnosti spolupracovat.

Když si aktivisté na našich tréninzích o naději často mají představit, jak lidé jednají podle svých hodnot a vizí, přicházejí často právě s takovýmito obrazy rozmanitých skupin lidí, které se setkávají a spolupracují v parcích či komunitních centrech.

Politické organizování kolem ochrany přírody může pro zelené strany představovat způsob, jak podpořit hodnoty, které dělají naše životy smysluplnými — podobně jako křesťanští demokraté pracují s náboženstvím nebo sociální demokraté s odborovým organizováním. Není ostatně náhodou, že pravicové populistické strany jako Fidesz nebo Alternativa pro Německo v posledních letech sílí především v místech, kde infrastruktura pro setkávání a vytváření společenství do značné míry chybí.

Naše společenství utváří naše hodnoty, nikoli naopak. To je zásadní poznatek, který pravicoví populisté dobře znají, ale mnozí na levici jej k vlastní škodě zapomněli. Cokoliv, co tvoří společenství, je tedy politické, a to, co se počítá jako politické, je definováno těmi nejlépe organizovanými a nejsoudržnějšími společenstvími.

Naděje je nakonec silnější než strach

Tváří v tvář vzestupu politiky krutosti a nenávisti mají mnozí aktivisté nutně pochybnosti, jak může naděje se strachem, hněvem a rozdělováním vůbec soupeřit. Tento postoj však přehlíží moc vnitřních hodnot, které stojí v jádru levicové politiky. Touha po spojení s přírodou je například vryta do každého z nás. Jen čeká na probuzení.

Je na zelených, aby probouzeli a politicky zužitkovali právě tuto vrozenou radost a vášeň pro svět kolem nás, kterou mnoho lidí projevuje také na internetu (jen pomyslete na přitažlivost videí se zvířaty) — zatímco krajní pravice těží politický kapitál z temných zákoutí sociálních sítí, plných konspiračních teorií.

Zelené politické strany by měly ve své komunikaci hledat inovativní způsoby, jimiž politicky aktivují silné emoce, jako je obdiv, vděčnost, úžas, radost a dokonce láska. Jak naznačil nedávný výzkum, že aktivace úžasu — například prostřednictvím krásy umění — může zvýšit pravděpodobnost, že lidé přivítají ve svém sousedství nově příchozí.

Právě přímé jednání, jako je pořádání večeří pro nově příchozí nebo pozorování ptáků společně s místními, může vést k příznivým výsledkům, kterých mediálními sděleními, posty na sociálních sítích, a tiskovými konferencemi nikdy nedosáhneme.

I malé akce se tak mohou stát politicky relevantními, pokud budou symbolizovat a posilovat hodnoty a myšlenky, o které nám jde. Toto strategické ponaučení by mělo být pro politické organizátory posilou — znamená, že každý z nás má moc utvářet celospolečenskou diskusi skrze příběhy, které ostatním vypráví a které vytváří svými činy.

Hluboké emocionální síle autoritářského populismu lze konkurovat jedině tím, že nabídneme alternativu, která se opírá o stejně hluboké, ale tvořivější emoce — jako je naděje — a hluboce lidské hodnoty — jako je spojení s přírodou, soucit a laskavost. Jak to pojmenoval jeden mladý zelený aktivista na semináři o naději, který se konal loni v létě pro FYEG: příběhy, které ukazují naše vzájemné propojení, jsou důležité, protože „právě to jsou věci, které nás dělají lidmi“.