Green European Journal: Po útoku Hamásu na izraelské civilisty a odvetné akci Izraele v Gaze se zdá, že islamofobní rétorika je v evropské veřejné debatě na vzestupu. Německý kancléř Olaf Scholz se vyslovil pro rozsáhlejší a rychlejší deportace migrantů, zatímco bulvární deník Bild zveřejnil „manifest“, který je sbírkou stereotypů o muslimech žijících v Německu. Kde se tyto nálady berou?

Armin Langer: Nejde o žádnou novinku. Debata o migraci probíhala již před vypuknutím současného konfliktu v Gaze. Například Friedrich Merz, předseda středopravicové Křesťanskodemokratické unie, již delší dobu požaduje více deportací a přísnější imigrační politiku. Nemluvě o krajně pravicové Alternativě pro Německo (AfD), která šíří protiimigrační nálady už mnoho let.

Do této již probíhající debaty vstoupil nový prvek: po útocích ze 7. října politici požadují, aby přistěhovalci vyjádřili solidaritu s Izraelem. Vyhrožují jim, že pokud neuznají právo Izraele na existenci, bude jim zastaven proces naturalizace v Německu. Tyto diskuze o údajném odmítání Izraele a podpoře terorismu ze strany přistěhovalců staví Německo do výjimečné situace nejen v Evropě, ale dokonce i ve světě, neboť podmiňují právo skupiny lidí na občanství zaujmutím určitého názoru na Izrael.

V Německu je bezpečnost Izraele považována za státní zájem. To znamená, že imperativem zahraniční politiky země je podpora Izraele a antisemitské výroky jsou v případě ohrožení jeho existence považovány za protiústavní. Může to být důvodem pro větší přísnost při posuzování protiizraelských výroků?

Německý trestní zákoník považuje za trestné jakékoli podněcování nenávisti. To zahrnuje antisemitismus, ale také veškeré další druhy rasismu a diskriminace. Z toho, co můžu pozorovat, se však tato zásada nyní uplatňuje jen na antisemitismus, ale už ne na jiné formy rasismu a rozhodně ne na protiarabský rasismus a islamofobii. Naopak, mnozí z těch, kdo útočí na arabské a muslimské komunity za to, že údajně podporují antisemitské myšlenky, sami udržují islamofobii a protiarabský rasismus právě tímto podsouváním názorů všem příslušníkům určité skupiny. Podezření z antisemitismu se často zakládá pouze na jejich arabském dědictví nebo muslimské identitě.

Vidíme to například na zákazu různých pokojných propalestinských shromáždění v Berlíně, Mnichově a mnoha dalších německých městech. Obvykle se argumentuje tím, že by na těchto shromážděních a demonstracích mohla zaznít antisemitská prohlášení. Samozřejmě že antisemitské výroky nelze tolerovat, ale předpoklad, že veřejné shromáždění skupiny Palestinců, Němců palestinského původu a jejich sympatizantů automaticky povede k projevům antisemitismu, je velmi problematický. Přistupuje k nim jako k homogenní skupině, jejíž členové nemají svobodnou vůli a vlastní názory. Nemůže být legální – a rozhodně není morálně ospravedlnitelné – zakazovat demonstrace ještě před jejich konáním jen na základě nějakých neprokázaných předpokladů. Pokud jednotliví účastníci pronesou během demonstrace antisemitské výroky, musí být za to potrestáni. Sankce se však nemá vztahovat na celé shromáždění. V případě demonstrací, které byly nakonec povoleny, se ukázalo, že na nich nezazněl žádný významný počet antisemitských vyjádření.

Nemůže být legální – a rozhodně není morálně ospravedlnitelné – zakazovat demonstrace ještě před jejich konáním jen na základě nějakých neprokázaných předpokladů.

Německo je domovem jedné z největších palestinských, ale i izraelských diaspor na světě. Tyto dvě komunity často žijí vedle sebe na stejném prostoru, například v berlínském Neuköllnu. Umlčováním Palestinců si německá majoritní společnost zmírňuje svůj pocit viny za šoa. Bagatelizováním problémů palestinské komunity a odváděním pozornosti od otázek práv Palestinců se Němci snaží postavit na správnou stranu dějin v probíhající válce v Gaze, kterou mylně vnímají jako paralelu historických křivd spáchaných generací jejich prarodičů během holokaustu. Přesun pozornosti jim poskytuje psychologickou ochranu před pocity viny a odpovědnosti. Tento německý zvládací mechanismus samozřejmě neprospívá palestinské věci, ale neprospívá ani Izraeli. V samotném Izraeli se konají četná shromáždění na podporu mírových rozhovorů a příměří, dokonce se objevují výzvy k jednání s Hamásem o propuštění unesených izraelských civilistů.

Takže propalestinské demonstrace nejsou projevem podpory jedné bojující strany na úkor druhé?

V době, kdy spolu hovoříme, útoky v Gaze stále pokračují. Od začátku války bylo zabito více než 11 000 Palestinců a přibližně 1200 izraelských civilistů. V této situaci by se v zemi, která se označuje za demokratickou, neměly zakazovat demonstrace, které vyzývají k příměří nebo jsou výslovně propalestinské.

Proizraelské demonstrace jsou přitom nejen tolerovány, ale dokonce podporovány: 22. října se v Berlíně konalo velké shromáždění, na němž vystoupil s projevem prezident Spolkové republiky Frank-Walter Steinmeier. Tisíce Němců přišly vyjádřit podporu Izraeli. Vážím si této solidarity s izraelskými obětmi teroristických útoků, ale přál bych si, aby ti samí lidé vyjádřili soucit také s palestinskými civilisty, kteří již přišli o život nebo právě teď trpí v důsledku odvetných útoků. Životy palestinských civilistů nemají menší cenu než ty izraelské. Takových hlasů, které by vyjadřovaly pochopení pro všechny oběti konfliktu, však mnoho neslyšíme. Německá politická a kulturní elita přistupuje k tomto konfliktu obzvláště jednostranně.

Objevují se zprávy o výrazném nárůstu zločinů z nenávisti namířené proti Židům v Německu. Máte pro to nějaké vysvětlení?

Došlo k celé řadě trestných činů, ale nejsem si vědom žádného fyzického útoku kromě jednoho pokusu o vhození zápalných lahví do synagogy v Berlíně, kde však zatím ještě neznáme pachatele (pozn.: rozhovor proběhl 7. listopadu 2023). Čin mohli spáchat Palestinci, ale mohli to být i bílí Němci. Víme, že francouzské úřady spojily řadu antisemitských graffiti v Paříži s ruskými sítěmi, které se snažily využít krize k zasetí zmatku v západní Evropě. Samozřejmě i bez údajného ruského vměšování je nepopiratelné, že antisemitismus v Německu existuje a představuje značný problém – to ale není nic nového. Během každé eskalace vztahů mezi Izraelem a palestinskými územími dochází vždy i k nárůstu antisemitských útoků. Tento vzorec se opakuje již dvě desetiletí. Statistiky ukazují, že v následujících letech mají počty útoků tendenci klesat. Tento jev také napovídá, že mnoho lidí nechápe rozdíl mezi Židy v Německu a ve státě Izrael. Synagoga v Berlíně samozřejmě není zodpovědná za válku v Gaze. Takové dezinformace je potřeba aktivně vyvracet.

Žil jste v berlínské čtvrti, která je známá svým početným zastoupením arabského a muslimského obyvatelstva. Vaše autobiografická kniha se jmenuje Žid v Neuköllnu. Jste zakladatelem iniciativy Salaam-Shalom, která sdružuje Židy a muslimy. Pravděpodobně se setkáváte s různými postoji uvnitř muslimských komunit, a to jak pozitivními, tak negativními. Narazil jste při rozhovorech s muslimy v Německu na silné předsudky, případně měl jste někdy problémy kvůli svému židovskému původu?

Dlouhá léta jsem bydlel v ulici Sonnenallee, která je dnes známá také jako „Arabská ulice“, protože zde žije významná palestinská komunita a po roce 2015 se stala kulturním centrem pro syrskou komunitu v Berlíně. Zde jsem se nikdy s žádnými protižidovskými komentáři nesetkal. Jako zástupce iniciativy Salaam-Shalom jsem pravidelně navštěvoval mešity, chodil jsem do veřejných škol s vysokým procentem dětí z muslimských a přistěhovaleckých rodin a reakce byly veskrze pozitivní. Nejčastěji jsem se setkával se zvědavostí, protože jsem byl většinou první Žid, kterého potkali.

Ale to platí i pro německé obyvatelstvo nemuslimského původu: Židů je tu málo, zejména kvůli německé historii. Právě proto jsou důležité projekty, které usilují o vzájemný dialog. Osobní kontakt je nejlepší cesta, jak se vypořádat s kulturními stereotypy. Ne vždy se to podaří, ale stále je to ten nejúčinnější způsob boje proti předsudkům. Zejména v dnešní době je důležité podporovat projekty, které spojují lidi různých etnických a náboženských identit, aby pochopili, jak moc toho mají společného. Nejen z kulturního hlediska, ale také pokud jde o otázky bydlení, ekonomické výzvy a mnoho dalších každodenních problémů.

Osobní kontakt je nejlepší cesta, jak se vypořádat s kulturními stereotypy. Ne vždy se to podaří, ale stále je to ten nejúčinnější způsob boje proti předsudkům.

Populistická rétorika ohledně migrace má dopad na životy lidí v židovské i muslimské komunitě, i když v různé míře. Soudím, že spojenectví mezi těmito menšinami může jasně ukázat, že Německo potřebuje imigraci jako odpověď na klesající počet obyvatel. Bez ní nemá šanci udržet svou životní úroveň, protože méně přistěhovalců znamená nižší produktivitu a nižší příjmy pro stát. To platí i pro všechny ostatní západoevropské země. Současná démonizace přistěhovalců jako antisemitů zcela ignoruje racionální důvody migrace. Hraje na emoce místo snahy o intelektuální argumentaci a hledání společné řeči.

Byl jste od začátku října v kontaktu s lidmi z židovské komunity v Německu?

Ve veřejné debatě a novinových titulcích zaznívá, že se Židé rozhodují opustit Německo, protože zde pro ně už není bezpečno. Tak to ale není. Německo je kromě Izraele jedinou zemí světa, kde počet Židů neustále roste. Zejména Berlín přitahuje židovské přistěhovalce z Izraele, Velké Británie a Spojených států a pravděpodobně tomu tak bude i nadále.

Všichni berlínští Židé, se kterými jsem v posledních týdnech mluvil, vyjadřovali určitý pocit nejistoty, ale nikdo z nich neuvažoval o odchodu. Důvodem této fixace na židovský strach je především to, že dává nežidovským Němcům příležitost postavit se do role zachránců Židů. Proto se na obálce týdeníku Der Spiegel objevovaly tváře německých Židů doprovázené textem „Bojíme se“. Celou tuto situaci vnímá mnoho Němců jako příležitost napravit to, čeho se německá společnost dopustila před osmdesáti lety. Takový přístup je ale zcestný. Neexistuje žádná souvislost mezi holokaustem a současným konfliktem. Tyto situace nelze srovnávat jen proto, že v obou případech byly oběťmi Židé. Během holokaustu byla židovská komunita zcela bezbranná. Naproti tomu Izrael je dnes jednou z nejsilnějších vojenských mocností na Blízkém východě.

Jak byste jako sociolog definoval antisemitismus, se kterým se můžeme setkat v dnešním Německu? Odkazuje se spíše na stereotypy o židovské komunitě, nebo jde o formu rasismu? Je to nenávist spojená s nějakou ideologií nebo konspiračním myšlením? Anebo iracionální zášť, která se přenáší z generace na generaci?

Myslím, že všechno z toho. Protižidovské nálady se mohou projevovat stereotypy nebo předsudky, ale také konspiračními teoriemi. Je také důležité zdůraznit, že antisemitské výrazové prvky často nejsou explicitní, ale implicitně vycházejí z odvěkých stereotypů o Židech. Vezměme si například známé konspirační teorie o vlivu George Sorose. Ty jsou založené na motivu bohatého, mocného a chamtivého Žida, který má tajný zákeřný plán, jak změnit svět. Ti, kdo tyto teorie šíří, často ani nemusí Židy jmenovat. Stačí jim používat krycí slova a leitmotivy. Lidé to pochopí, protože antisemitismus má v evropské kultuře velmi hluboké kořeny. Byl zde normou téměř 2000 let.

Dnes už to samozřejmě neplatí, ale vzhledem k této dlouhé historii a provázanosti s evropskou kulturou jsou antisemitské předsudky stále velmi rozšířené. I proto považuji za absurdní současné diskuze na německé politické scéně, které vykreslují antisemitismus jako nový fenomén importovaný přistěhovalci. Statistiky totiž říkají, že většinu zločinů z nenávisti vůči Židům, včetně fyzického násilí, i v dnešní době páchají bílí Němci. Přesto se německá média a politici v posledních týdnech zaměřují téměř výhradně na antisemitismus mezi muslimy a přistěhovalci. To je jen další pokus o démonizaci těchto skupin a přesunutí diskuze od našeho vlastního antisemitismu k těm druhým.

Kromě tohoto domácího postoje o nadřazenosti bílé rasy však existuje i jiný druh antisemitismu, který je v Evropě relativně nový.

Proč by to měl být jiný druh antisemitismu? Antisemitismus není nic zásadně odlišného, ať je jeho nositelem Arab, muslim nebo bílý Němec. Pokud chceme antisemitismu skutečně čelit, musíme k němu přistupovat jako k jevu, který se týká všech segmentů společnosti.

Ano, ale zatímco antisemitismus v Evropě je založen na odvěkých stereotypech a konspiračních teoriích, mezi muslimskými komunitami je většinou spojen s mylným ztotožněním politiky izraelského státu (a křivd, kterých se dopouští vůči Palestincům) a židovské komunity jako celku. V tomto smyslu může vyžadovat odlišné reakce.

Nemyslím si, že zmíněné křivdy ospravedlňují nenávist k Židům. Zároveň však ani nevěřím, že konspirace lze vyvrátit racionálními argumenty. Představy, že Židé ovládají média a Soros celý svět, jsou zcela nepodložené, ale přesto se najde dost Němců, kteří jim věří. Odkazy na Izrael navíc nejsou specifické jen pro antisemitismus mezi muslimy – setkáváme se s nimi i mezi bílými Němci. Často můžeme slyšet argument, že Izrael dělá Palestincům to, co nacisté udělali Židům. To samozřejmě není pravda, ale může to Němcům posloužit jako další prostředek, jak sami sebe vnímat v lepším světle. Musíme se vypořádat se všemi různými formami a projevy antisemitismu současně. Vzdělávání a osobní kontakty v tom mohou být velmi užitečné, zejména pokud protižidovské postoje pramení z mylného kladení rovnítka mezi židovství a stát Izrael.

Podobná kritika dopadá v těchto dnech na evropskou levici: údajně jako by neviděla rozdíl mezi palestinskými civilisty, kteří trpí v důsledku současné války, a Hamásem, teroristickou skupinou, která 7. října zavraždila asi 1200 Izraelců a 240 jich unesla. Jak z tohoto zmatku nalézt cestu ven?

To by nemělo být tak složité. Můžete kritizovat vládu a zároveň vyjadřovat solidaritu s jejím lidem. Stejně tak odsouzení teroristické organizace Hamás neznamená, že nemůžete vyjádřit solidaritu s Palestinci, kteří v současném konfliktu trpí nebo umírají stejně jako izraelští civilisté. Musíme mít na paměti, že 70 procent obyvatel Gazy si přeje, aby Palestinská samospráva převzala pásmo Gazy od Hamásu, a polovina chce, aby Hamás uznal Izrael na základě hranic z roku 1967. Samozřejmě jsou zde obyvatelé Gazy, kteří podporují Hamás, ale neměli bychom zapomínat na těžké podmínky, v nichž tito lidé žijí kvůli blokádám ze strany Izraele a Egypta. To neospravedlňuje terorismus, ale alespoň částečně nám to umožňuje pochopit zoufalou situaci, která tyto lidi žene ke krajním řešením.

Můžete kritizovat vládu a zároveň vyjadřovat solidaritu s jejím lidem.

Zároveň, jak jsem již zmínil, většina obyvatel Gazy Hamás nepodporuje, a přesto trpí současnými odvetnými akcemi Izraele; proto nelze výzvu k příměří ztotožňovat s podporou Hamásu. Vidíme, že lidé protestující proti izraelským útokům se nevyjadřují na podporu Hamásu. Na mém univerzitním kampusu v Gainesville na Floridě se nedávno konalo propalestinské shromáždění, na které přišly stovky studentů i místních lidí. Jeden z účastníků se pokusil skandovat něco ve prospěch Hamásu a lidé se od něj okamžitě odvrátili, takže se sám rozhodl odejít. Ukazuje to také, že v palestinské komunitě a u jejich spojenců existuje široká škála politických názorů a ideologických postojů, což by se mělo odrazit i v širší diskuzi.

Žijete teď v USA. Máte dojem, že se americká společnost liší v tom, jak se vypořádává s aktuálně probíhajícím konfliktem a antisemitismem či islamofobií, které jej provázejí, od společnosti v Evropě, a zejména pak v Německu?

V USA má mimořádně velkou váhu první dodatek Ústavy o ochraně svobody projevu. Americká vláda sice sleduje bezvýhradně proizraelskou politickou linii, ale necenzuruje propalestinské demonstrace tak jako německé úřady. Rektor univerzity, na které působím, bývalý republikánský senátor Ben Sasse, jasně vyjádřil své proizraelské postoje, ale zároveň zdůraznil, že studenti mohou zastávat proizraelské i protiizraelské názory, protože univerzita bude vždy na prvním místě hájit svobodu projevu.

Podobně jako v Gainesville se v celé řadě dalších amerických měst konala shromáždění vyzývajících k příměří v Gaze organizovaná Američany palestinského původu a jejich spojenci, včetně mnoha Američanů židovského původu. Bidenova administrativa rovněž uznala, že současná eskalace konfliktu v Gaze vedla k nárůstu zločinů z nenávisti jak vůči Židům, tak vůči muslimům, a vyzvala k opatřením proti oběma formám předsudečného násilí.

Jak mohou progresivní nebo levicová hnutí konstruktivně pomoci lidem v Izraeli a Palestině?

Měla by podpořit hlasy těch aktivistických skupin a hnutí, které se snaží přispět k míru a usmíření v Izraeli a na palestinských územích. Měla by také vyjádřit solidaritu s civilními oběťmi, ať už izraelskými, palestinskými nebo jakékoli jiné národnosti.

V Izraeli a na palestinských územích působí řada nevládních organizací, které potřebují naši podporu. Některé se zaměřují na poskytování právní pomoci Palestincům, jiné stojí v první linii humanitární pomoci v Gaze. Kromě těchto nevládních organizací existuje mnoho iniciativ, které zprostředkovávají rozhovory mezi Izraelci a Palestinci nebo podporují rodiny obětí na obou stranách. Jsou zde svépomocné skupiny pro rodiče, kteří v důsledku konfliktu přišli o děti. Vznikají umělecké projekty jako divadla nebo fotografické kolektivy s důrazem na spolupráci mezi Izraelci a Palestinci. Tyto skupiny potřebují podporu evropských progresivních hnutí, protože neexistuje jiné východisko z kruhu krveprolití než hledání cest ke spravedlivému míru.

Článek vyšel v anglickém originálu v Green European Journal. Překlad zajistila Green European Foundation prostřednictvím Institutu aktivního občanství a za finanční podpory Evropského parlamentu. Přeložila Martina Dušková.