Green European Journal: Jako novinářka se zajímáte o globální politické, sociální a ekonomické změny. To vás zavedlo mimo jiné do Ukrajiny v době oranžové revoluce, na Blízký východ během arabského jara, do Běloruska či Myanmaru. Na co se zaměřujete právě teď?

Agnieszka Lichnerowicz: V současné době se zabývám klimatickými hnutími a změnami souvisejícími s ekologickou transformací. Zájem o tato témata považuju za přirozený. Narodila jsem se v Polsku v roce 1980 a většinu mého života provázely události, jež zásadně proměnily mou zemi – šlo o přechod od autoritářství k demokracii, následovaný obrovskou ekonomickou a kulturní transformací. Vyrostla jsem inspirována příběhy lidí, kteří bojovali za polskou demokracii. To je zřejmě důvod, proč mě tak zajímají hnutí za svobodu v jiných zemích.

V kontextu války v Ukrajině a s přihlédnutím k významné roli uhlí v polské energetice, jak je v Polsku vnímána nová evropská taxonomie udržitelných činností? Jaké to má důsledky pro klimatickou politiku a jak to vnímá veřejnost?

Začnu vaší poslední otázkou: značná část polské veřejnosti má poměrně abstraktní představu o změně klimatu a debatách, které s ní souvisejí. Navzdory relativně mírnému klimatu se i u nás nyní potýkáme s rostoucím nedostatkem vody, což je téma, které se postupně začíná dostávat do veřejného prostoru. Čím dál častější vlny veder rovněž přispívají k tomu, že se debata o klimatu, alespoň pro část lidí, stává více aktuální. Stále zde však existují dva názorové tábory. Lidé samozřejmě mají povědomí o probíhajících globálních procesech, ale důležitější je jejich každodenní zkušenost s důsledky klimatické změny. To vysvětluje, proč část polské veřejnosti nevnímá problémy spojené s klimatem tak naléhavě jako lidé v některých západoevropských zemích.

Předchozí liberální vláda [vedená Donaldem Tuskem v letech 2007–2014] se z různých důvodů klimatickou otázkou nezabývala. Ačkoli se přímo nestavěla proti evropské klimatické politice, udržovala si od ní značný odstup a neustále se snažila, aby závazky Polska byly co nejnižší. Pro současnou vládu je evropská zelená politika nástrojem útoku na Evropskou unii. Ekologická transformace představuje pro Polsko obrovskou výzvu. Jsme silně závislí na uhlí a polští horníci jsou velmi nedůvěřiví vůči jakékoli politice, která cílí na jejich odvětví. Oba moji rodiče pracovali jako technici v uhelné elektrárně, takže jsem měla možnost vidět, co se dělo během privatizace po roce 1989 a jaké sociální škody to způsobilo. Mnozí horníci se obávají ztráty pracovních míst jako důsledku přechodu na udržitelnou ekonomiku. V Polsku je v odborech sdruženo jen asi 12 % zaměstnanců. Po uzavření dolů toto číslo pravděpodobně klesne, protože hornictví je posledním odvětvím se silnými odborovými organizacemi. Všechny ostatní průmyslové segmenty byly privatizovány, což vedlo k rozpadu odborového systému. Je tedy snadné pochopit, proč jsou lidé v tomto odvětví tak podezřívaví, zvláště, když polská vláda v současné době nepředkládá žádnou jasnou strategii. Místo toho manipuluje debatu tím, že něco jiného říká na půdě EU a něco jiného doma horníkům.

Mnoho lidí pracujících v uhelném sektoru, si samozřejmě uvědomuje, že těžba bude muset jednou skončit. Dokud jsou však doly v provozu, mají dobrou práci a zaručené důchody. Čelíme situaci připomínající 19. století, kdy uzavření dolů nebo továren vedlo ke ztrátě až třetiny pracovních míst v daném regionu. Rekvalifikace lidí odcházejících z uhelného průmyslu není na mnoha místech jednoduchá. Můžete například přeškolit horníky na taxikáře, ale kolik taxíků se uživí ve středně velkém městě? Polské instituce navíc nejsou tak silné, jak se tvrdí. Neoliberalismus vedl k rozkladu společenských institucí, to vše za pomoci polské vlády, která věří v centralizovanou státní politiku jedné strany. Proto zde panuje značná nedůvěra.

Ekologická transformace představuje pro Polsko obrovskou výzvu.

Vypuknutím války se tato situace nijak nezlepšila. Přestože invaze na naše území reálně nehrozí, někteří lidé se toho opravdu upřímně obávají. Přemýšlejí, co by dělali, kdyby ruské tanky dorazily do Polska. Zatímco někteří si vybavují příběhy svých babiček z druhé světové války, jiné více znepokojují rostoucí životní náklady, zejména ceny energií. Je důležité si uvědomit, že polská společnost je relativně chudá a že náš sociální stát není tak robustní jako v západní Evropě.

Existuje obrovské riziko, že zelená politika bude v kontextu tohoto napětí odsunuta na vedlejší kolej. Může se tak stát mimo jiné i proto, že EU i Spojené státy se nyní více soustředí na bezpečnost a již nevyvíjejí tlak na polskou vládu, aby přijala ambicióznější klimatické závazky nebo dbala na ochranu právního státu. Nevládní ekologické organizace a aktivisté, ale i běžní občané se obávají, že současný konflikt by mohl zpečetit osud klimatické transformace v Polsku. Rovněž stojí za zmínku, že zatímco ve většině Evropy nyní převládá narativ, že „fosilní paliva financují Kreml“, v Polsku tomu tak není. Polská vláda si riziko závislosti na ruských zdrojích uvědomuje již řadu let a dlouhodobě se snaží diverzifikovat dodávky. Díky tomu můžeme nyní alespoň část plynu získávat z jiných zemí, než je Rusko.

Pokud jde o jadernou energii, debata probíhá stejně jako v jiných zemích. Někteří lidé se domnívají, že je naivní, ne-li dokonce nebezpečné, si myslet, že se můžeme pustit do energetické transformace bez jaderné energie, a to zejména v zemi tak bohaté na uhlí, jako je Polsko. Ale samozřejmě jsou tu i lidé, kteří vedou kampaň za podporu alternativních zdrojů energie.

Východní a západní Evropa nesdílí stejnou historii ani stejné vztahy s Ruskem. Jaký dopad měla podle vás ruská agrese v Ukrajině na obyčejné lidi a politiky v Polsku?

Je zřejmé, že země v našem regionu byly vždy velmi obezřetné vůči Rusku. Mnozí z nás – ať už politici, odborníci nebo novináři – byli dokonce obviňováni z rusofobie. Přesto si myslím, že ani v Polsku nikdo nepředpovídal to, co se v únoru stalo. Když jsem vyrůstala, převládalo přesvědčení, že Polsko je na cestě stát se bohatší, stabilnější a bezpečnější zemí, k čemuž po našem vstupu do NATO a Evropské unie skutečně došlo. Nechci však tento proces idealizovat. Mnoho lidí na transformaci prodělalo. Polsko jako celek sice zbohatlo a stalo se bezpečnějším, ale zároveň se zvýšily nerovnosti.

V roce 2014 jsem z Kyjeva informovala o revoluci na Majdanu a navštívila jsem Krym. Pak jsem přinášela zprávy o válce na Donbasu. Tehdy se zásadně proměnil můj pohled na svět. Mimo jiné jsem si uvědomila, že cítíme mnohem větší empatii k lidem, kteří se nám více podobají. V Ukrajině mám spoustu přátel a tato země je mi hodně blízká. Naše kultury jsou si velmi podobné. A teď, když se tam válčí, nezbývá než bojovat. Mnoho mých ukrajinských přátel se však nejen bojí smrti, ale nejsou ani ochotni vzít pušku a jít zabíjet jiné lidi.

Byla jsem vychována ani ne tak jako pacifistka, jako spíše s vírou v nenásilí. Polská Solidarita byla nenásilným hnutím. Různé studie ukázaly, že taková hnutí jsou mnohem efektivnější v dosahování změn. Ukrajinci však od roku 2014 upozorňují na dvě klíčové věci, které nám v Polsku a dalších evropských zemích teprve nyní začínají docházet. Za prvé, že konflikt na Donbasu se týká celé Evropy. Ať se nám to líbí, nebo ne, vůbec poprvé se tu vede válka pod vlajkou Evropské unie, za Evropskou unii. A za druhé, že tento konflikt nelze vyřešit nenásilnými prostředky, což ale mnozí lidé dosud nepřijali. Rusko je velmi odhodlané a ukrajinští občané budou muset bojovat, riskovat své životy a umírat, aby se vymanili z jeho sevření. V Polsku nyní situaci mnohem lépe chápeme – možná lépe než na Západě.

Považujeme-li Ukrajinu za součást Evropy, pak musíme pochopit, že dějiny východní Evropy a její výzvy jsou také evropskými dějinami.

Uvedené změny vedly k tomu, že se ve veřejné diskusi nyní více zaměřujeme na bezpečnost. Musíme si však dávat pozor na to, kam tyto diskuse povedou. K velmi konzervativním úvahám o militarizaci a bezpečnostnímu státu? Alternativou je demokratičtější, finský přístup, který klade důraz na civilní obranu, dalo by se říct dokonce civilní odolnost. Důraz je tu kladen spíše na demokratickou než vojenskou cestu. V Polsku čelíme hrozbě rozsáhlé militarizace vedené vládou, která spoléhá na podporu přinejmenším části obyvatelstva a využívá bezpečnost a obranu jako záminku k útokům na demokracii.

Co se podle mého názoru změnilo je to, že my [Východoevropané] jsme nyní sebevědomější, když upozorňujeme na chyby Západu. Příznivci EU a evropského projektu chápou, že i naše zkušenosti jsou důležité a že o nich musíme mluvit s větší sebedůvěrou. Považujeme-li Ukrajinu za součást Evropy, pak musíme pochopit, že dějiny východní Evropy a její výzvy jsou také evropskými dějinami. Před konfliktem probíhal v podstatě jednosměrný dialog, kdy Západ učil Východ, jak spravovat demokracii. Doufám, že se nyní posuneme směrem k rovnoprávnějšímu vztahu. Západ má zjevně více zkušeností s demokracií jako takovou, například s budováním efektivních institucí, my však máme přímou zkušenost s tím, jak snadno lze o demokracii přijít nebo jak rychle mohou společnosti sklouznout k fašistickému populismu v důsledku rostoucí chudoby. Neocenitelné jsou také naše zkušenosti s Ruskem.

Na druhou stranu je velmi důležité ocenit, co Poláci udělali pro lidi prchající před válkou z Ukrajiny. Nebyl to ani tak úspěch vlády, jako spíše zásluha obyčejných lidí. Polskem prošlo již šest milionů ukrajinských uprchlíků a v současné době se na polském území nachází asi 1,5 milionu lidí prchajících před válkou. Vzhledem k velikosti země je to obrovské množství. Ukrajinští uprchlíci nyní tvoří 10 % obyvatel Krakova, ve Varšavě je toto číslo možná ještě vyšší. Je pravda, že ve srovnání s jinými zeměmi je pro nás jednodušší tyto lidi přijmout. Ukrajinština a polština jsou si velmi podobné a je pro nás snazší se i kulturně domluvit. I tak je to ale mimořádná výzva. Zatím nevíme, jak se k situaci s uprchlíky postaví krajně pravicové strany. Mohou se pokusit využít případné problémy ve svůj prospěch. Podívejte se, co se děje na polsko-běloruské hranici, kde jsme konfrontováni s jinou migrační krizí. Ta stále trvá, i když se to většina lidí rozhodla ignorovat. Lukašenko společně s Ruskem vyvolali krizovou situaci tím, že donutili desetitisíce migrantů ze zemí, jako je Irák, Afghánistán nebo Jemen, aby zamířili do Polska, a to i bitím a mučením. Jde o typicky ruskou strategii, která je zcela v rozporu s mezinárodním právem. Je to jeden z příkladů zneužívání obav a nejistot lidí k omezování demokracie.

Jaký dopad měly tyto krize na polské Zelené?

V současném parlamentu jsou pouze tři poslanci za Stranu zelených, takže Zelení nemají v Polsku velký politický vliv. Jsou součástí větší koalice s křesťanskými demokraty, nikoli však s levicovými stranami, což je zajímavé. Je důležité si uvědomit, že v Polsku je schopnost opozice dělat svou práci omezena vysokou mírou centralizace moci. Vše spočívá v rukou vlády, opozice má na politickou situaci jen velmi malý vliv. Opoziční politici nemohou vystupovat ve veřejnoprávní televizi a prezentovat tak své názory. Z tohoto důvodu část veřejnosti opozici jednoduše nezná. Bohužel si dovolím tvrdit, že opozice v Polsku zatím nebyla schopna vytvořit životaschopnou alternativu. Domnívám se, že Zelení i širší opoziční koalice by mohli odvádět lepší práci. Je to ale mimořádně těžký úkol.

Řekla jste, že válka v Ukrajině je první konflikt, který se vede pod vlajkou EU. Reagovaly podle vás evropské instituce dobře na příliv ukrajinských uprchlíků?

Na tuto otázku nemohu odpovědět jednoznačným „ano“, protože evropské instituce toho bez polské vlády mnoho nezmůžou. Mezi EU a polskou vládou se hraje politická hra a uprchlická otázka je bohužel jen jednou její součástí. Využívá se v ní každé téma včetně otázky právního státu v Polsku. Myslím si, že EU by v této věci určitě mohla postupovat lépe, ale odpovědnost leží především na straně polské vlády.

Jaká budou podle vás hlavní témata parlamentních voleb, které se budou konat ve druhé polovině roku 2023?

Rostoucí životní náklady a s nimi spojená energetická krize budou určitě na prvním místě. Inflace v Polsku v současné době dosahuje 16 % a brzy se může vyšplhat až na 19 %. Současná vláda na to zajisté politicky doplatí, bude se však snažit zbavit odpovědnosti tím, že za příčiny označí Putinovu válku a klimatickou politiku EU. V závislosti na vývoji konfliktu v Ukrajině by se hlavními tématy kampaně mohly stát obrana a bezpečnost. Velmi doufám, že politické strany odolají pokušení zneužít současné napětí jako politickou zbraň a že se budou v kampani vyhýbat otázce uprchlíků.

Článek původně vyšel v Green European Journal. Překlad zajistila Green European Foundation prostřednictvím Institutu aktivního občanství a za finanční podpory Evropského parlamentu.