Green European Journal: Mohl byste stručně představit sebe a svou práci?

Tyson Yunkaporta: Náležím ke kmeni Apalečů z Yorského poloostrova na dalekém severu australského Queenslandu. Na Specializovaném pracovišti znalostních systémů původních obyvatel na Deakinově univerzitě se s kolegy za pomoci systémového myšlení a aboriginského výzkumu snažíme porozumět složitým problémům současného světa.

Osobně jsem se v posledních letech zabýval hlavně dezinformacemi a online radikalizací. Dezinformace, jež chápu jako součást „konspirační spirituality“, jsou problémem všude a čím dál častěji se s nimi setkáváme i v aboriginských komunitách. Takřka spirituální posun k vládě pevné ruky, k autoritářským a diktátorským vztahům a vládě je součástí globálního fašistického obratu, jenž podle mne dnes představuje největší existenční hrozbou na planetě.

Autoritářství je na postupu v různých podobách po celém světě. Jak vnímáte současnou roli vůdců?

Veškeré způsoby vedení a správy od globální po lokální úroveň jsou v současné době ohroženy fašistickým obratem. Fašismus se objevuje tehdy, když se v různých rovinách uplatňují způsoby vládnutí založené na jednostranné kontrole. V pozadí dnešního dějinného vývoje můžeme zřetelně vysledovat kupčení s politickým a ekonomickým vlivem, různé think-tanky, politické akční výbory a lobbistické skupiny, které propagují ty nejhorší druhy dezinformací, aby zasely nedůvěru veřejnosti v instituce, a dokonce kvůli svým politickým cílům vyzývají k pouličnímu násilí.

Taktika, jakou využívají tyrani a diktátoři, vypadá pokaždé podobně. Podívejme se ale nejprve na to, proč se objevuje a jak se vyvíjí sektářská dynamika, která jim umožňuje získat moc.

Když se kolem náboženství a spirituality začnou vytvářet skupiny a komunity, děje se tak vždy podle stejného vzorce. Základem je ustavení jádrové skupiny, která si podmaňuje identitu svých členů. Jakmile se vytvoří jádrová skupina a okolo ní silný pocit přináležitosti, upevňuje se vymezením nějaké vnější, cizí skupiny. Tou je obvykle menšina, o níž začnou kolovat zvěsti plné nespravedlnosti, pohrdání a rozhořčení.

Jakmile je nepřítel na světě, směřuje se vůči němu propaganda. Tímto způsobem autoritáři radikalizují své stoupence a nabízejí jim snadná řešení problémů kolem nás. Tato taktika je v lecčem mnohem účinnější než dobré vládnutí.

Jak to myslíte? A proč tomu tak je?

Dobrá správa věcí veřejných věci osvětluje. Její diskurz je postaven na světských, ověřitelných faktech. Podobně jako věda nebo novinařina něco vysvětluje a nepoužívá přitom metafory. Jejím problémem však je, že postrádá básnickou, poetickou či magickou stránku, a není tak příliš lákavá — nedokáže se zmocnit našeho limbického systému a probudit v nás vášeň.

Oproti tomu autoritářské ideologie a narativy, jimž lidé podléhají a skrze něž se radikalizují, obsahují spirituální složku a jako formu využívají vyprávění. Fungují dobře právě díky příběhu. Můžete mít stokrát pravdivá fakta, ale tím nezaujmete. Pokud si mají lidé vybrat mezi spirituálním narativem a sekulárním narativem, který věci nezáživně vysvětluje, mnoho z nich, zejména nejsou-li dost rozhodní a sebevědomí, si vybere ten první.

Dobrým příkladem je představa „velké výměny“ — přesvědčení, že bělochy smetou z povrchu zemského židé a příslušníci barevných menšin. Jednotlivé prvky tohoto falešného příběhu se objevují už velmi dlouho a čerpají z antisemitských motivů, jako je rituální vražda.

Tyto narativy nejprve vytvoří falešnou představu a následně vyvolají morální paniku, že vše směřuje k naprostému rozkladu, což je ale vlastně sebenaplňující se proroctví, které samo vede k sociálním otřesům. Jakmile skupina, jíž jste se stali součástí, nevidí na světě nic než špatnost a zkaženost, začne volat po rázném řešení.

Nemůže to být jednoduše tak, že k autoritářským vůdcům obrací společnost, která je manipulována? Kde se bere potřeba hledání odpovědí a spirituálního smyslu?

Nezaměňujme korelaci a příčinnou souvislost. Mnozí kapitalističtí spekulanti čekají, až nastane přírodní katastrofa a bez okolků se vrhnou do skupování půdy v oblasti postižené katastrofou. Ale to ještě neznamená, že způsobili hurikán.

V globálním ekonomickém systému, který nás obklopuje, jsou podmínky pro život čím dál obtížnější. Mimořádně bohatí a mocní si bez zábran přivlastňují stále větší bohatství a hodnoty, které berou lidem a zemi.

Pro většinu jednotlivců i celých národů je život stále obtížnější, a proto se ozývá volání po tom, aby miliardáři vrátili něco z nahromaděného bohatství celé společnosti nebo přinejmenším aby byli zdaněni stejně jako my ostatní, aby každý mohl být nasycen a v základě zabezpečen.

V globálním ekonomickém systému, který nás obklopuje, jsou podmínky pro život čím dál obtížnější. Mimořádně bohatí a mocní si bez zábran přivlastňují stále větší bohatství a hodnoty, které berou lidem a zemi.

Miliardáři naopak usilují o deregulovaný svět, v němž nebudou muset platit daně, starat se o ty, kdo pro ně pracují, nebo dodržovat pravidla chránící životního prostředí. Proto podporují pravici. V posledních dekádách se však dostávají pod čím dál větší tlak. A tak zkoušejí různé způsoby, aby uhájili svá privilegia a udrželi si nahromaděné peníze a majetky.

Jejich záměrem je způsobit v mezilidském soužití a ve způsobech vládnutí co největší zmatek. Falešnými a lživými příběhy živí lidský resentiment, který volá po vládě pevné ruky, protože ta jim umožní dál nerušeně pokračovat v jejich podnikání.

Podtitul vaší knihy Hovory na písku zní: Jak může vědění původních obyvatel zachránit svět. Nabízí kultura původních obyvatel odlišný model moci a vedení?

Podle odborných studií je model vlády původních obyvatel nejbližší koncepci dynamické podřízenosti, ve které je vedení svěřeno vždy tomu, jehož odborné dovednosti a vědění odpovídají nejlépe dané situaci. Každý máme jiné znalosti a v jistém smyslu jsme všichni specialisté, kteří jsou na sobě vzájemně závislí. Podle kontextu se tedy autorita skupiny přesouvá z osoby na osobu podle jejich dovedností a znalostí.

Největší váhu má přitom země. Místo v krajině a roční období určují, jakou autoritu, dovednosti a znalosti je třeba v daném místě uplatnit. Zdráhám se to nazývat „vedením“, protože moje kultura nemá k pánům moc důvěru. Je zde moc, která je však odlišná od autority. Moc je rozdělena v celém systému rovnoměrně. Každý uzel v systému je sám o sobě autonomním aktérem, ale současně je vztahově provázán se všemi ostatními uzly a systémem jako celkem. Někdy potřebujeme statističku, jindy údržbáře.

Vedení a moc obvykle chápeme tak, že fungují „shora dolů“. Z toho, co popisujete, se však zdá, že u původních obyvatel vycházejí z komunity, půdy a vztahu k ní. Mohou pro nás být nosnou alternativou?

Ano, ale nesmíme se spoléhat jen na skupinu lidí, kteří si myslí totéž co my. I když se rozhodujeme zdola nahoru, můžeme nakonec vytvořit sektu a stejně skončíme v totalitě. Východiskem skutečně tvůrčího vedení a organizace musí být země. Autoritou nám má být země a způsob místní správy má určovat bioregion a biotop. To znamená, že bychom měli jednoduše vycházet z postupů rozvíjených kolektivní správou a péčí o místo, které společně obýváme a na jehož ochraně spolupracujeme.

V případě, že jde o skupinu podobně smýšlejících lidí, kteří budují hnutí na základě ideologie, která se netáže po místu a nemá k němu pražádný vztah, dopadne to vždy stejně špatně, protože její ideály se týkají pouze abstraktní sféry, která je výlučně spirituální.

V kulturách původních obyvatel platí, že magie je magie a obřad je obřad, ale život je život: existuje tu silný sekularismus. Spirituální vědění je přístupné pouze starším zasvěceným, kteří se o něj dokážou patřičně starat. Se spiritualitou přicházíme do styku pouze během rituálů či obřadů a nesmíme ji nechat prosakovat do každodenního života. Když jste totiž v moci spirituálna, jste poddajní a činíte pošetilá, chybná rozhodnutí. Vidíte sice celkový obraz, ale nedokážete rozeznat jemné detaily.

Toto oddělení posvátného a každodenního je jedním z ochranných mechanismů naší kultury. Jinde ve světě obvykle takto silná odluka církve a státu neexistuje. Evropské říše měly velmi tenkou a propustnou membránu mezi státem a církví. Tato neuvěřitelně propletená síť vytvořila dvojaké standardy, jež jsou živnou půdou fašismu.

Způsob porozumění, o němž hovoříte, je silně zakořeněn v krajině a v tradici. Jsou však tyto domorodé přístupy relevantní i pro komunity, které nemají takto hluboké vazby na místo, například pro dělnické předměstí Paříže nebo pro nějaké tepající město globálního Jihu?

Naše tradice jsou prastaré, ale zároveň se také vyvíjejí a adaptují. Tvůrčí vedení a organizace jsou založeny na přizpůsobení v závislosti na různých kontextech. Adaptační procesy mohou být součástí jakéhokoli komunitního designu. Vždy jsme je měnili a vyvíjeli v reakci na náš vztah k místu a kontextu. Tak žijeme. I ostatní by se to měli naučit. Například v oblasti urbanistického navrhování a v různých projektových metodikách už sledujeme zajímavý vývoj od křehkosti k adaptabilitě.

Moderní člověk je dosud omezen tím, že se chápe jako vyčleněný z přírody. Pojmenováváme přírodu a předstíráme tak, že ji oddělujeme a sami se z ní vyčleňujeme, ale není tomu tak. Lidé by se měli snažit znovu začlenit do přírody. Tím se však vracíme k problému, že většina z nás je bez půdy, jsme bezzemci. Nevlastníme půdu, a pokud ano, držíme ji jednotlivě, jako malinké plácky, s nimiž spekulujeme.

Moderní člověk je dosud omezen tím, že se chápe jako vyčleněný z přírody.

Potřebujeme posun směrem ke kolektivnímu sdružování a společnému hospodaření na půdě. Potíž je ovšem v tom, že se to dosud dařilo jen vytvářením záměrných komunit, jinými slovy sekt a kultů.

V šedesátých a sedmdesátých letech se někteří příslušníci generace boomer snažili uniknout autoritářské a patriarchální kontrole — zcela oprávněně. Chtěli se vrátit k přírodě, uniknout kontrole rodiny a všech kulturních a státních institucí. Chtěli experimentovat, být svobodní a organizovat se společně kolem nových a vzrušujících ideologií — ovšem bez skutečného vztahu k místu. Pokoušeli se o to, ale záhy se cítili celkem bezradní a opuštění. Vznikaly sekty, v nichž docházelo k mnoha otřesným případům zneužívání.

Vědecké porozumění čím dál více odráží to, co je součástí přesvědčení mnoha komunit původních obyvatel odedávna: člověk je součástí přírody. Mikrobiom, z něhož jsme složeni, se skládá z padesáti tisíc různých biologických druhů. Mohl by se tento způsob porozumění stát základem jiné podoby moci a správy?

Zřejmě budu znít negativně, protože se zaměřuji svoji pozornost na ty, kdo se chovají špatně, a na jejich špatné chování. Právě to však činí dobré právo a dobrá správa věcí veřejných vycházející z krajiny. V Austrálii každá velká skála, každý kopec, každý geologický útvar představují zlé lidi, kteří porušili zákon a následně se změnili v určitý útvar v krajině, který nám má tento zákon připomínat.

Většinu naší mytologie — to, co nazýváme obdobím snění na úsvitu věků — tvoří varovné příběhy o lidech, kteří se provinili proti nedotknutelnosti společných statků, proti právu na svobodu projevu, proti správnému chování k druhým nebo proti ekonomice sdílení svým hromaděním. Zemi lze číst jako mapu špatných věcí, které bychom neměli dělat.

V první řadě musí každé společenství nebo hnutí pěstovat a rozvíjet příběhy o tom, co je dobré, a varovná vyprávění, která ukazují, co napáchali a páchají zlí lidé. Z nich pak lze vyvodit, jaké zákony mají platit a jaké kontrolní mechanismy a prostředky jsou zapotřebí. A tyto příběhy pak je třeba společně sdílet.

Těžko můžeme význam práce s příběhy přecenit, protože tuto psychotechniku využívá pravice, jakkoli špatným způsobem. Potřebujeme příběh a duchovní základ, na nichž vystavíme etiku zajišťující opravdové rozložení kontroly, a nikoli soustředění moci v rukou jednoho opěvovaného vůdce.

Kdekdo bude tvrdit, že je tento přístup příliš negativní, a bude chtít, abychom se raději zaměřili na naději. „Jak chceme, aby naše komunita vypadala?“ „Chceme rovnost…“ Ale o to tu nejde. Pokud se zabýváme zákony, je třeba zdůraznit negativa a ujistit se, že lidé chápou, co je špatné chování. To je dobrý způsob vládnutí — a levice to dělá špatně. Zabředává do faktů a statistik.

Musíme přestat ustupovat a vyhýbat se střetu, protože už nemáme nic, na co bychom se mohli spolehnout a o co se opřít. Jsme tak sekulární a tak rozumní, až nám schází jakákoli půda, na níž bychom mohli rozvíjet vlastní tradici.

Nikdy však nepřistupujme na debatu, jejíž rámec vymezil náš nepřítel. Antifašisté v každé oblasti na světě si musí vytvořit tradici varovných příběhů a soubor zásad, co se nesmí. Pak teprve můžeme být úspěšní.

Tento rozhovor je součástí série esejů a rozhovorů věnovaných krizi politického vedení a alternativám, které zelené myšlení nabízí. Všechny příspěvky si můžete přečíst zde.