The European Venue for Green Ideas
Follow us on
Welfare and Social Issues

Hranice Práce: Chudoba a Vykořisťování V Dnešní Evropské Uni

Během posledních let jsem se stále častěji setkávala s tím, že mi někdo vyprávěl o svých pracovních podmínkách, o tom, že mu nezaplatili za práci, že musel pracovat dlouhé přesčasy, že ho v práci buzerovali. Uvědomovala jsem si, že špatně placená práce a pracovní podmínky jsou důležitým tématem v České republice a že by bylo dobré o nich psát. Jenže moje zdroje nechtěly vystupovat jako hrdinové reportáží. Báli se. Stávalo se i to, že nechtěli vystupovat ani anonymně, chtěli si jen postěžovat, ale měli obavu, že by zaměstnavatel přišel na to, že to byli právě oni, kdo informace vynesl.

Postupem času začalo být jasné. že  jediná metoda, jak proniknout do světa pracovních podmínek je jít a nechat se tam zaměstnat. Být tím člověkem, který podává zprávu a neohrožuje tak lidi, kteří se tou prací musejí živit dál. Inspirací mi byli Günter Wallraff, Barbara Ehrenreich, Florence Aubenas a také George Orwell. Není náhoda, že téma pracovních podmínek popsali i jiní novináři právě takto. Jiná metoda zákonitě ohrozí postavy, které v reportáži vystupují, pokud nevystupují anonymně. Pak ale výsledek nemá sílu a tím pádem ani dopad na veřejnost.

Svou prací jsme chtěly upozornit veřejnost zejména na to, že jsou tu lidé, kteří pracují ve velmi špatných pracovních podmínkách, dělají fyzicky často náročnou práci a přitom dostávají mzdu tak nízkou, že z toho často nemohou uživit ani sami sebe, natož svoji rodinu. Neměly jsme úplně přesnou představu o tom, jak bude náš výstup vypadat, protože jsme netušily, s čím přesně se při své práci setkáme. Věděly jsme ale, jaký typ prací hledáme – práce, jejichž výsledky každý z nás ve svém životě každodenně využívá, ale přesto statusově i finančně silně podhodnocené. Kupujeme si jídlo, někdo uklízí ulice, někdo vyrábí v továrnách spotřební zboží a my většinou nevidíme kdo to dělá a za jakou cenu. V české společnosti navíc dlouhodobě přetrvával názor, že lidé z nekvalifikovaných prací si svůj nízký plat zaslouží. Problém ale je, že bychom se bez jejich práce neobešli – přesto jí často pohrdáme.

Určitě jsme chtěly vyvolat celospolečenskou diskuzi o tom, jak je možné, že v jednadvacátém století pracují lidé v Evropské unii za takových podmínek. Debata o pracující chudobě není důležitá jen sama o sobě, ukazuje, jak nízké jsou příjmy v Česku i na kvalifikovaných pozicích. Celých osmdesát procent zaměstnanců pobírá mzdu ve výši 400 – 1700 euro a loni, kdy jsme projekt absolvovaly, byla mediánová mzda na výši 900 euro. Celý milion občanů a občanek ČR je potom ohrožený příjmovou chudobou a jakýkoliv větší neočekávaný výdaj typu nová pračka pro ně znamená past zadlužení.

Nasazení během sedmi měsíců, během kterých jsem pracovala v nízkopříjmových zaměstnáních a sháněla tak materiál pro své reportáže mi nedovolilo přemýšlet příliš nad tím, jaký to má dopad na mě, na mou rodinu a na mé vztahy s dalšími lidmi. Uvědomovala jsem si nicméně, že ztrácím některé blízké lidi, se kterými nejsem schopná udržovat vztahy, stejně jako to, že moje děti a můj muž trpí mou nepřítomností a těší se, až to celé skončí. Osobní problémy jsem odsouvala stranou, protože jsem byla zcela pohlcena strachem, že nedokážu napsat, co jsem viděla a zažila tak, abych zprávu o životní realitě velké části naší společnosti předala ostatním lidem.

Pracovala jsem celkem na pěti různých místech – v prádelně největší české veřejné nemocnice, v drůbežárnách oligarchy a šéfa nejmocnější politické strany u nás Andreje Babiše, v supermarketu za pokladnou, v továrně na výrobu žiletek na severu Čech a v městské firmě na třídění odpadu na severu Moravy. Zákoník práce se porušoval ve čtyřech z nich, ale nějaké problémy byly v každé z mnou navštívených pracích. Mzda se pohybovala od tehdejší minimální hodinové mzdy 2,5 euro na hodinu k 6 eurům na hodinu a nikdy nebyla vyšší. Nejnižší mzda byla byla ve Vodňanské drůbežárně a v prádelně v nemocnici, nejvyšší potom na severu Čech v žiletkárně. Různé byly i pracovní podmínky. Zatímco v nemocnici se zaměstnanci potýkali nejčastěji s různým odměňováním kmenových a agenturních zaměstnanců, nebo s tím, že do práce museli chodit, i když byli nemocní, v drůbežárně se jako největší problém jevily neustálé přesčasy, které v důsledku znamenají, že jdete do práce a nevíte, kdy se vrátíte domů. Kromě toho byly v drůbežárně také velmi odlišné podmínky pro kmenové a agenturní zaměstnance. Agenturní měli často na hodinu více peněz, ale nikdo za ně neplatil zdravotní a sociální pojištění a pracovali denně dvanáct hodin a více. V důsledku nedokázali tuto práci dělat příliš dlouho, protože to fyzicky nezvládali. V obchodním řetězci se jako největší problém jevila pracovní doba, kdy někteří mí kolegové pracovali i sedmnáct hodin denně za kasou. Zaměstnanci, kteří ve firmě pracovali dlouho, zde dostávali také o několik tisíc nižší mzdu než nově příchozí, které řetězec lákal na vyšší mzdy.

Kromě nízkých mezd byly častým problémem taky pracovní podmínky z hlediska bezpečnosti práce. V žádné z prací jsem nebyla před nástupem proškolena v otázce bezpečnosti, některé práce – třeba ta v drůbežárně nebo třídírně odpadu – byly potenciálně nebezpečné. Neproškolování zaměstnanců je také porušováním zákoníku práce.

Společným rysem všech zaměstnání pak byla neúcta k času a energii zaměstnanců. V třídírně odpadu vedení například dávalo vědět svým zaměstnancům jaké budou mít směny další týden až koncem týdne předcházejícího. Z hlediska organizace času to mělo negativní dopad na rodinný a soukromý život zaměstnanců. Stejně tak se stávalo v obchodním řetězci, že člověk, který pracoval za kasou, nesměl odejít po dohodnuté době, ale musel počkat, až pro něj přijdou. Zdržení se v případě výpadku pracovních sil mohlo protáhnout i na několik hodin.

Saša’s first job. Public hospital laundry in Prague.
The second job in a firm owned by Prime Minister Babiš. Chicken processing plant in Vodňany, a small city in the south of Czech Republic.
Saša meets her colleague from the hospital, Marie. They became close friends.
Halfway through the project and depression is coming. Saša is working at the supermarket, lives in Prague but because of working hours she can’t see her family.
Working in a Prague supermarket for 3 euros an hour.
The fourth job in north of the Czech Republic. Saša is at her friends’ place but she is tired. She works 12 hours per day.

 

Podmínky lidí v nízkopříjmových zaměstnáních u nás jsou alarmující, stejně špatné je to ale i v ostatních, kvalifikovaných pracích. Otázky jako nastupující průmysl 4.0 tu zatím řeší jen odbory. Politická debata se na toto téma nevede. K vytěsňování důležitých témat jako je budoucnost práce přispívají často i média – od roku 1989 se mediální narativ změnil. Organizace, které zastupují pracující, se těšily špatné pověsti – odbory byly vnímané jako “bolševický relikt”, který nás vrací do období před rok 1989. O stávkách a protestech se mluvilo téměř bez výjímky negativně – používaly se takové termíny, že je to “nemravné” nebo, že jsou stávkující “neúspěšní kverulanti”. Všechny tyto nálepky prokapaly až k lidem dole, utvářely realitu, ve které se lidé na okraji cítí nereprezentovaní, zapomenutí a nemají odvahu ani chuť se svým osudem cokoliv dělat.

V posledních letech se díky odborové kampani Konec levné práce podařilo téma špatně placené práce otevřít a náš projekt na tuto kampaň plynule navázal. Debatu ještě prohloubil a reakce byla až překvapivě pozitivní – a to jak ze strany ostatních novinářů, tak ze strany těch, kterých se film a texty přímo týkaly.

Texty zasáhly okruh přibližně 200 000 čtenářů, film už vidělo kolem 300 000 lidí (možná i víc), celkový dopad projektu je obří. Určitě se nám podařilo zasáhnout více než půl milionu lidí. Reportáže byly navíc publikované v předvolebním období a vstoupily tak do politických diskuzí a debat – zaštiťovaly se jimi politici levicových stran, ale působilo to nevěrohodně. Téma deklasovaných lidí, práce, nízkých mez, vykořisťování, porušování zákoníku práce tu totiž dlouhodobě chybělo a žádná politická strana jej nedokázala dobře uchopit.

Nespokojenost lidí s polistopadovým vývojem, prohlubující se sociální rozdíly, celková frustrace velké části obyvatel se v Čechách promítají do volebních výsledků. V posledních volbách vítězily antisystémové strany, které status quo zdánlivě napadají, i když fakticky z něj přímo těží. Je to paradoxní: současným premiérem (v demisi) je oligarcha, v jehož podnicích jsou pracovní podmínky i mzdy naprosto skandální, který zneužívá evropské dotace, skoupil mediální scénu a patří k nejbohatším Čechům. Dalším úspěšným politikem je krajně pravicový podnikatel Tomio Okamura, který navzdory svému částečně korejskému původu útočí na lidi jiného etnika nebo národnosti a výhody sociálního státu spojuje pouze s Čechy. V nedávné době také zpochybnil existenci koncentračního tábora pro Romy během druhé světové války – tento tábor přitom organizovali přímo Češi a i v důsledku jejich chování “zmizelo” na 90 procent českých Romů. Okamura napadl tento tábor právě z pozice práce – podobně jako bývalý prezident země Václav Klaus tvrdí, že se na místě, kde krutou smrtí zemřely stovky Romů, Romek a dětí, učili nepřizpůsobiví jen pracovat.

I když se poslední čtyři roky Česká republika těší hospodářskému růstu, běžní lidé to nemají šanci poznat. Mzdy se zvyšují jen minimálně, zato náklady v oblastech jako je například bydlení skokově rostou. Náš projekt v dalších rovinách upozorňoval i na tento fakt – lidé, kteří pobírají nízkou mzdu, mají problém uplatit tržní nájemné, alternativa v podobě sociálního bydlení u nás neexistuje a roste počet lidí závislých na sociálních dávkách na bydlení. V konečném důsledku tedy na nízké mzdy a drahé bydlení doplácíme úplně všichni, protože ze státních peněz financujeme sta tisícům lidí možnost bydlet a defacto tím subvencujeme vykořisťování ze strany zaměstnavatelů. Nízké mzdy jsou devastující také z rodinného hlediska – chudým rodinám jsou často odebírány děti, končí ve státních ústavech, kde jsou náklady na ně násobně vyšší. Systémová pomoc rodinnám na okraji skoro neexistuje. Nejhůře jsou na tom solo rodiče, kteří jsou chudobou ohroženi čtyřikrát více než ostatní lidé. V České republice neexistují veřejné jesle a výše průměrného rodičovského příspěvku je na úrovni 250 eur za měsíc, i proto se matky samoživitelkymusí vracet  do práce velmi brzo a jsou odkázány jen na pomoc rodiny nebo příbuzných. V místech, kde Saša pracovala, bylo úplně běžné zaměstnávat ženy s ročním dítětem, hodně matek glosovalo svou rodinnou situaci větou “Neviděla jsem vyrůstat své dítě”.

Stejně tak je problematická oblast vzdělání – děti z chudých rodin nemají šanci bariéru chudoby prolomit, rodina často potřebuje každý další příjem, a proto je jedinou cestou pro tyto rodiny horší vzdělání – v České republice jsou to například střední školy bez maturity, ze kterých je možné odejít s výučním listem už v 17 letech a hned nastoupit do nějaké špatně placené práce. V neposlední řadě se do otázky alarmujících mezd promítá také etnická a genderová diskriminace. Lidé s jinou barvou plati jsou na trhu práce diskriminovaní a mají problém sehnat lépe placenou práci. Ženy žase mají nižší mediánový příjem a hodně nekvalifikovaných zaměstnání je genderovaných – uklizečky, recepční, ale i šičky patří k tabulkově nejhůře placeným zaměstnáním u nás.

Film i reportáže všechny tyto otázky tematizují a snaží se je vykreslovat v jasném kontextu. Nedůstojný život stovek tisíc lidí u nás má své jasné společenské dopady. Mnoho lidí se za tabulkami a čísly nedokáže představit konkrétní osudy deklasovaných – že chodí do práce nemocní, trpí velkým stresem, že přijdou o bydlení, mají dluhy, které nejdou splatit a ovlivňují jejich každodenní život. Mají znevýhodněný přístup ke kvalitnímu vzdělání, zdravotnické péči nebo bydlení. Práce, kterou často musí vykonávat v noci a v nepravidelných intervalech, má z dlouhodobého hlediska brutální dopady na jejich zdraví. Tak daleko už náš projekt ale zajít nemohl. Jak říká Saša v našem filmu: “opravdový výzkum by to byl, kdybych to mohla dělat celé roky.” I když takhle hluboko jsme jít nemohly, podařilo se nám na nedůstojné životy lidí na okraji alespoň poukázat. Obří recepce projektu, stovky tisíc přečtení reportáží, veřejné debaty nad články a narvané kinosály, turné po regionech České republiky, desítky rozhovorů v každém významném českém médiu a řadě zahraničních médií i zájem o projekce filmu mimo Českou republiku ukazují, že to mělo smysl.

Nezbývá než doufat, že se náš projekt fakticky projeví i na zlepšení životů těch, o kterých pojednává. Protože o ně nám celou tu dobu šlo především.

 

A colleague from the razor factory in Krupka, North Bohemia.
It’s 5:00 am and Saša is going to work. It’s her last job in Ostrava, one of the biggest towns in the country. Shifts at the recycling plant run from 5:30 to 14:00 and she lives in a squat.
Rats, an everyday experience. Saša’s boss told her: “Sometimes you can see rats all around there. But don’t worry, nobody has caught Weil’s disease for three years.”
Colleagues taking a smoking break at the chicken plant in Vodňany, the second job.
Saša’s best friend from the laundry.
Saša and husband Tomáš having a rare moment together watching TV.

Newsletter

Hranice Práce: Chudoba a Vykořisťování V Dnešní Evropské Uni

Cookies on our website allow us to deliver better content by enhancing our understanding of what pages are visited. Data from cookies is stored anonymously and is never shared with third parties.

Find out more about our use of cookies in our privacy policy.