Když jsem sledoval druhé kolo francouzských prezidentských voleb v roce 2022, zmocnil se mě zlověstný pocit. Výsledky ze zámořských departementů byly šokující: kandidátka krajní pravice Marine Le Penová získala drtivou většinu hlasů ve stejných volebních obvodech, které ještě před čtrnácti dny — s význačnou výjimkou Mayotte — dávaly jasně najevo, že preferují kandidáta důsledné levice Jeana-Luca Mélenchona. Zdálo se, že to odporuje běžným představám o příčinách podpory krajní pravice. Lidé se přece nemohli stát rasisty nebo získat novou politickou identitu během pouhých dvou týdnů.

Vysvětlovat tento výsledek jako „protestní hlasování“ nebo „anomálii“ může být lákavé. Chceme-li ale usilovat o hlubší pochopení, měli bychom se řídit radou černošské feministické myslitelky Bell Hooksové: je třeba přijmout náhled okraje, abychom lépe pochopili střed, a nikoliv naopak. Co kdybychom tuto událost ve francouzském Karibiku uchopili jako vodítko k rozboru toho, co máme přímo před očima?

Tvrzení, že bychom se mohli od krajní pravice něco dobrého naučit, je pro mnohé znepokojivé. Copak jsme se od ní už nemuseli učit až příliš? V jistém smyslu ano. Ale nemůžeme se poučit lépe? Jak to ve svém eseji „Poučení z thatcherismu“ z roku 1988 vystihl Stuart Hall, „otázka nyní nezní, zda, ale jak věci znovu promyslet“.

Krajní pravice sdílí některé vlastnosti, které Hall přisuzoval thatcherismu: schopnost rozpoznat a řešit problémy, které se ostatní rozhodli ignorovat, ochotu zpochybňovat zavedené předpoklady a činit je zastaralými a umění vnucovat svou politiku ostatním a utvářet tak svět k obrazu svému.

Ve většině západních společností nyní politický střed ochotně přejímá stále větší část krajně pravicového programu. Otázkou proto nyní není zda, ale jaké si z toho vezmeme ponaučení.

Hledání lepších otázek

Co to vlastně je „krajní pravice“? Nelze ji definovat podle obsahu. Krajně pravicové strany a hnutí napříč Evropou mají nejrůznější podoby a odstíny, ať už jde o jejich ekonomickou politiku (od tržně liberální po protekcionistickou), náboženské sympatie (od radikálního sekularismu po náboženský fundamentalismus), nebo dokonce postoje k Židům (od tradičně antisemitských postojů po zuřivou podporu Izraele). Společný rodokmen tu najdeme jen stěží.

Nepomůže ani topografické vymezení. Používání „krajní pravice“ jako označení pro ty, kteří zaujímají extrémnější postoje než „slušný“ pravý střed, mohlo kdysi fungovat. Tento termín se však stává stále pochybnějším, protože krajně pravicová politika a diskurzy berou útokem hlavní proud, zejména v souvislosti s migrací.

Děje se tak nejen v zemích, kde jsou u moci krajně pravicoví lídři, jako je Maďarsko nebo Itálie, ale i v některých dalších zemích, které zatím vedou středopravicové (Rakousko, Polsko), centristické (Francie) nebo i středolevé (Dánsko) vlády. Krajní pravice navíc ovládla diskurz samotných evropských institucí, jejichž rozhodnutí nyní vedou k postupné „orbánizaci“ migrační politiky Evropské unie. Uvažovat o krajní pravici jako o „extrémní“ — tedy z definice vymykající se politickému středu — je proto v tuto chvíli zvyk stejně zakořeněný, jako zavádějící.

Vycházeje z Nietzscheho rady — „definovat lze jen to, co nemá dějiny“ — navrhuji chápat krajní pravici jako funkci toho, co dělá: je to historická síla, která je — pokud nebude zastavena — předurčena definovat kontury nadcházející epochy. Úkolem, který máme před sebou, není hledat útěchu v definicích, ale rozkrýt a vysvětlit tuto roli.

I některé z nejpřesvědčivějších dostupných interpretací krajní pravice tomuto cíli nedostojí. V rámci klasického marxismu by bylo možné na politiku krajní pravice nahlížet optikou třídních rozporů maskovaných jako rozpory identitární. Jinými slovy: stabilní identity jsou předkládány jako zástupná odpověď na ekonomickou nestabilitu. Jde tu však pouze o ekonomiku a „falešné vědomí“ utlačovaných?

Se musíme poctivě podívat na problémy, které artikuluje, tyto artikulace rozklíčovat.

Pojmy jako agonismus, zpopularizovaný politickou teoretičkou Chantal Mouffeovou, nebo post-demokracie, vytvořený politologem Colinem Crouchem, nám pomáhají vidět krajní pravici jako výraz touhy po kolektivním jednání, vzpouru proti nedostatku skutečné svobody volby v systému, který už jen předstírá, že je demokratický. Analýzy vědců, jako je Vincent Tiberj, zase dokládají, že „tah k pravému okraji“ jednoznačně vychází shora, od elit, a nikoli zdola, od voličů, a jsou dobře podložené daty a v různých kontextech velmi poučné. I tyto výklady jsou užitečné, ale rovněž nedostatečné.

Učit se od krajní pravice znamená udělat další — a riskantní — krok. Znamená to, že se musíme poctivě podívat na problémy, které artikuluje, a tyto artikulace rozklíčovat. Je třeba udělat přesný opak toho, co dosud dělal politický střed. Hlavní proud se učí od krajní pravice tím, že přijímá stále větší část jejího programu za svůj. To je učení se memorováním: opakování odpovědí bez skutečného porozumění otázkám. Výzvou je tyto dvě roviny — problémy a program — oddělit. Jedině tak můžeme doufat, že si vezmeme vlastní ponaučení, a ne ta, která jsou nám vnucována.

Vzpoura proti „utopii pravidel“

Demonstrace zemědělců, které v první polovině roku 2024 zachvátily celou Evropu, byly výsledkem dlouhé historie nespokojenosti. Pozoruhodné je, že jak krajní pravice, tak politický mainstream sdílely dva zásadní předpoklady o tomto hnutí: že protesty byly primárně namířeny proti evropské Zelené dohodě a že právě krajní pravice byla předurčena věc zemědělců nejlépe reprezentovat.

Ve skutečnosti ovšem byly spojeny s krajní pravicí jen některé tyto protesty, a odpor proti ekologickým regulacím byl jen částí jejich agendy. Téměř ve všech případech se ve skutečnosti spojovala tři témata: ekologické regulace, pociťovaná hrozba zahraniční konkurence (ať už z Ukrajiny, Kanady, Jižní Ameriky nebo jiných členských států unie) a pokles rentability produkce. S problémy zápolí zemědělci na celém kontinentě a počet rodinných farem v Evropě nezadržitelně klesá, zatímco konečnými příjemci dotací unie jsou především velcí zemědělsko-průmysloví hráči.

Protesty se ovšem navíc konaly i mimo Evropskou unii, například ve Velké Británii, Indii a Kanadě, kde se zemědělců evropská Zelená dohoda netýká. A přestože v některých zemích byla součástí stížností zemědělců nespokojenost s environmentálními předpisy, nebylo tomu tak vždy. Často byla hlavním motorem hnutí zemědělců jiná témata: například obchodní politika a nespravedlivé nebo nevýhodné nákupní praktiky — ať už ze strany supermarketů nebo vlád.

Evropskou Zelenou dohodu si jako hlavní terč protestů na úkor jiných požadavků ve skutečnosti do značné míry zvolil sám politický mainstream, protože to pro něj bylo výhodné. Je totiž snazší zmírnit nebo odložit některé ekologické předpisy než řešit hlubší problémy, kvůli nimž jsou tato pravidla pro zemědělce neúnosná. Pokud chceme zemědělské protesty opravdu pochopit, je třeba si to přiznat.

Jak bychom mohli artikulovat potřebu pořádku a bezpečnosti tak, bychom neohrozili hodnoty otevřenosti a pohostinnosti vůči příchozím?

Musíme však také pochopit sílu odporu proti regulacím. Právě tento faktor v mnoha zemích skutečně vedl k sblížení protestujících zemědělců s krajní pravicí. Odpor proti nadměrné regulaci, pocit, že nás dusí to, co David Graeber nazval „utopií pravidel“, je něco, co většina z nás zná. A v dnešní době je to jedním z pilířů „afektivní ekonomie“ krajní pravice.

Musíme si tedy položit otázku: dokážeme si v Evropě představit jiný druh zelené politiky, která by se při dosahování svých cílů nespoléhala v takové míře na regulace? Závažnější a širší otázka však zní: jak organizovat náš společenský život a politický proces jinak, než jako „utopii pravidel“? A může být odpor proti nadměrné regulaci artikulován jinými způsoby a jinými politickými silami než krajní pravicí?

Migrace a politika strachu

„Ale měli by dodržovat polské zákony, ne?“ Tuto otázku jsem tu a tam slýchával během volební kampaně v roce 2015, která se časově shodovala s vyvrcholením uprchlické krize. V duchu svého akademického smýšlení bych měl tendenci ji číst jako projev nenápadných — a ve většině případů nevědomých — rasistických předsudků. Neměli by snad všichni, ať už jsou občany, nebo ne, dodržovat zákony? Proč předpokládat, že uprchlíci by měli být náchylnější k jejich porušování? Takové smýšlení mi naznačovalo, že správnou odpovědí na takové otázky by mělo být je odmítnout. Cestou ven, jak jsem věřil, bylo vysvětlovat a vzdělávat.

Tuto otázku mi však jednou v mém rodném městě položila má dlouholetá přítelkyně — místní politička a celoživotní levicová aktivistka. Na poměry současné městské levice je tato žena možná nekonvenční svou láskou k myslivosti, v politice však vždy vášnivě prosazovala sociální spravedlnost a svobodu jednotlivce. A přesto tu otázku kladla vážně. Snažil jsem se tomu porozumět.

Postoje veřejnosti k migraci jsou vrtkavé, ale určitá nechuť k přijímání migrantů a uprchlíků je v celé Evropě na vzestupu. Obecně je to vnímáno jako odraz xenofobie — touhy chránit kolektivní „já“, ať už je to „polská kultura“, francouzské „republikánské hodnoty“ nebo „náš evropský způsob života“. Zkrátka strach z Jiného. Politický mainstream i krajní pravice tento strach považují za samozřejmost, a proto mají podobné čtení migrační problematiky. To však není celý příběh.

Od roku 2015 sleduji soustavně průzkumy veřejného mínění a další výzkumy postojů k migrantům a uprchlíkům v Polsku. Překvapivě po většinu tohoto období byla jasná většina pro přijímání uprchlíků. Zařazení slov jako „arabský“ nebo „muslimský“ do otázek na tom mnoho nezměnilo. Pouze ve dvou případech byla míra podpory výrazně nižší, a to do té míry, že by to mohlo zvrátit výsledek a vytvořit většinu proti uprchlíkům. Za prvé, když byla otázka formulována s odkazem na Evropskou unii a závazky Polska vůči ní. A za druhé, když probíhala migrační krize.

Migrační krize vytváří především obraz chaosu: fotografie lidí, kteří hromadně překračují hranice, příběhy o migrantech, kteří se chovají necivilizovaně, a mediální fámy, umocňované politiky, clickbaitovými titulky a twitterovými slogany. Jaký druh úzkosti takový mediální a politický kontext vyvolává? Může být artikulována i jako strach z Jiného, ale nejde v podstatě o něco, čeho se bojíme všichni — o přízrak anomie a nejistoty?

Nejde jen o to, že naše odpovědi zastaraly, díváme se špatným směrem.

Samozřejmě lze tvrdit, že velkou část tohoto chaosu produkuje paradoxně sám stát: žadatelé o azyl překračují hranice nelegálně, protože je stát sám aktivně připravuje o jiné možnosti. Pocit anomie dále posilují média a umocňují jej také jakékoliv jiné zdroje nejistoty, které již existují, včetně nejistoty sociální a ekonomické — například ohledně zaměstnání a bydlení — a dalších příčin kolektivní úzkosti. To však neznamená, že by tento problém byl méně skutečný.

Jistě, existují i skuteční rasisté. Ale není to skupina, která by rozhodovala volby. Rámování jakékoli neochoty přijímat migranty nebo uprchlíky jako důsledek rasismu může krajní pravici jen posílit. Lidi nelze převychovat tak, aby se zbavili svých základních emocionálních potřeb. A univerzální lidská potřeba pořádku existuje právě tak, jako existuje univerzální potřeba svobody.

Druhým pilířem afektivní ekonomie krajní pravice je tedy strach z anomie. Chceme-li slušnou a humánní migrační politiku, musíme jej brát vážně. Naše druhá otázka tedy zní: jak bychom mohli artikulovat potřebu pořádku a bezpečnosti tak, bychom neohrozili hodnoty otevřenosti a pohostinnosti vůči příchozím?

O důstojnosti a identitě

„Nečekala bych, že se od muže středního věku dozvím něco zajímavého, a vidíš to,“ řekla kamarádka kolegovi, s nímž právě dokončila výzkumný projekt. Mohli bychom říct, že jde o nevinný vtip. Přítel muž si na tu situaci už ani nevzpomíná (ptal jsem se ho na to onehdy). A přesto to, co může a co nemůže projít jako nevinný vtip, vždycky říká něco o širší společenské struktuře. V vzestupu krajní pravice se nemůžeme poučit, pokud nebudeme pozorně zkoumat způsob, jakým reaguje na současné diskurzy o genderu — a samozřejmě o národu — a jak je přetváří.

Krajně pravicové kruhy se definují jako „obránci národa“. Jejich členové i voliči bývají převážně muži a mezi mladými muži mají často největší podporu. Krajně pravicoví vůdci a politici, muži i ženy, mají tendenci vystupovat ve prospěch tradičních rodinných hodnot a genderového uspořádání. To se zdá odůvodňovat v mainstreamu rozšířený náhled na politiku krajní pravice jako na čiré reakcionářství: odpor proti evropskému kosmopolitismu i proti ženské emancipaci, ztělesnění šovinismu a toxické maskulinity. Pomineme-li hodnotově zatíženou terminologii, je tento popis do značné míry v souladu také s tím, jak sama sebe chápe sama krajní pravice.

To ale není všechno. Abychom pochopili krajně pravicová pojetí genderu a národa, měli bychom se podívat, jak jsou tyto dva rozměry reprezentovány v hlavním proudu. Výroky jako „Poláci zkrátka nemají demokratickou výchovu“ nebo „Maďaři jsou rasistická společnost“ odhalují, že ani údajně kosmopolitní liberální střed není prost vysvětlování světa prizmatem národů a jejich dědičných vlastností.

Je zajímavé, že stejný rámec evokuje i krajní pravice, když mluví o žadatelích o azyl z Blízkého východu jako o lidech, kteří jsou v zásadě neschopní civilizovaného chování („muslimové/Arabové jsou takoví a takoví, proto je nemůžeme pustit dovnitř“). Obě strany se paradoxně shodují v tom, že určité etnické či národnostní identity jaksi nejsou hodny respektu. Krajně pravicový odpor tak není jen odporem ke kosmopolitismu nebo evropské integraci. Je také reakcí na pocit, že je naše vlastní skupina konstruována jako „opovrhovaná identita“.

A co gender? Jak reaguje mainstream na vnímanou asociaci mezi maskulinitou a krajně pravicovou politikou? „V zájmu demokracie bychom mohli zavést, že by muži mohli volit o několik let později než ženy,“ navrhl jeden levicový sociolog v rozhovoru pro liberální noviny krátce před polskými volbami v roce 2023. Zvýšení věkové hranice pro účast ve volbách pro mužskou populaci by zbavilo volebního práva mladé muže, kteří jsou vnímáni jako klíčová voličská skupina krajní pravice. Podobný návrh na „záchranu“ demokracie před „mužským, testosteronovým, nacionalistickým politickým projektem“ předložila v roce 2019 jiná liberální veřejná intelektuálka: „Mám jednoduchý nápad: pozastavit mužům volební právo na tři volební období… Nemohli by volit, ale mohli by být voleni“. (Od té doby tuto myšlenku několikrát zopakovala).

Tento postoj opět zvláštně zrcadlí to, jak mluví krajní pravice o migrantech. Tvrdí, že v rozporu s tvrzením humanitárních nevládních organizací většinu žadatelů o azyl netvoří rodiny s dětmi, ale „mladí muži“, kteří si empatii ve skutečnosti nezaslouží. Oběma stranám je společný kulturní rámec, v němž muži, a zejména „mladí muži“, jaksi nejsou hodni respektu. I zde je reakce krajní pravice nejen odporem proti nástupu genderové rovnosti, ale také odporem proti pocitu, že je na ni nahlíženo jako na „opovrhovanou identitu“, a následně obranou vlastní hodnoty přenášením neúcty na ostatní.

Politika uznání se stala hrou s nulovým součtem, kdy respekt poskytovaný jedněm lidem je brán jiným. Přenášení neúcty na jiné jednotlivce nebo skupiny je pak jednou z možných odpovědí na zkušenost s pocitem přehlížení. Dokážeme si představit jiný způsob distribuce důstojnosti?

Naučit se se odnaučit

Ve všech třech výše uvedených případech existuje mezi krajní pravicí a politickým středem tichá shoda, a mainstreamové vnímání krajní pravice odráží její sebepojetí. Tato situace nám ponechává pouze dvě možnosti, jak s krajní pravicí jednat: buď ji držet mimo hru (strategie „sanitárního kordonu“), nebo se snažit její postup zadržet přijetím části jejího programu — což je snaha předem odsouzená ke zmaru. Výsledkem takové politiky je, že se krajní pravici daří (na čas) udržet mimo politický střed, a daní za to je, že se sám střed posouvá stále více doprava. Pochybný úspěch, pokud vůbec nějaký.

Existuje však i jiná cesta, a ta musí začít odnaučením. Naším prvním úkolem je odnaučit se samozřejmé předsudky o tom, proč je krajní pravice populární. Pak se musíme odnaučit zažité představy o tom, jak s krajní pravicí jednat. A nakonec se musíme odnaučit mnohé z toho, co si myslíme o příčinách sociální nespokojenosti naší doby: nejde jen o to, že naše odpovědi zastaraly, díváme se špatným směrem.

Jakmile to uděláme, můžeme se naučit třeba to, že protesty proti evropské Zelené dohodě nemusí znamenat odmítnutí ekologie, ale také odpor proti nadměrné regulaci. Že nechuť k nelegální migraci by neměla být interpretována pouze jako nenávist k Jinému, ale také jako strach z anomie. A konečně, že lpění na maskulinitě a vlastenectví není jenom výrazem odporu k rovnosti, ale také touhy po důstojnosti.

Nástup krajní pravice lze zastavit. Může se nám to ale podařit pouze tehdy, pokud se místo odmítání nebo naopak papouškování jejích odpovědí pustíme do upřímného hledání vlastních řešení.

Z anglického originálu Learning and Unlearning From the Far Right publikovaného v Green European Journal přeložil JOSEF PATOČKA.